Z podzimních toulek.
I.
I.
V blankytnou výši bez mezí a konce
rozvírá nebe zářící svůj hled,
a dole chrpy, čekanky a zvonce
tok jeho modra pijou naposled.
Jen málo chvil – a smrt’ je k zemi skosí,
a jednou z rána uvadne jich vděk,
a v perlu stuhne každá krůpěj rosy,
již večer dal jim za svůj polibek.
Teď ještě slunko blaží je svou září
a motýl zmámen klesá u jich vnad
a brouk i čmel se o jich přízeň sváří –
což ale zítra, ach, juž zítra snad?
Ubohé květy – nic vám neoznámí
čas toho jitra, jež se rozední
nad vaším hrobem – čas, kdy stejně s vámi
zahyne též váš motýl poslední!
23
II.
II.
V podzimním dechu žloutne zeleň kraje,
rám zlatých klasův odvežen je z lad,
jen pozdní ječmen někde v stráni zraje,
a nachem jablek hárá stichlý sad.
Roj milých ptáků z lesa odletuje,
chlad větru náhlý v stráň ti zavívá,
a od vod ráno bílá mlha pluje
a hluboko vše očím zakrývá.
Slz jejích prška padá na lupeny
a na pěšinách vlhne pod ní zem,
a v rolích meze, rosou pokropeny,
zář duhy nesou na trávníku svém.
Však slunko ještě teple k srdci hřeje,
a vítězně když chmuru proniká,
skřivánek z brázdy vítá je a pěje
mu píseň lásky – místo slavíka!
24
III.
III.
Na stráni v lese – co hrá barev nyní!
Máť javor zlato na svých ramenech,
měď hárá s buku, šarlat na břekyni,
kde jaký habr – tone v plamenech!
Karmínem hoří na brslenu plody,
krev šípku svítí ze dna úžlabin,
jak rudý koral v temnu podle vody
z olšoví planou hrozny jeřabin...
Nad stromy výše v jasném, čistém vzduchu
se odrážejí šedé hlavy skal,
a les kol mlčí bez šumu a vzruchu,
v svou krásu vnořen tich je, jak by spal.
A nad skalami modrem syté nebe
ohromnou báň své dálky rozpíná,
a divná touha mocně vábí tebe
hloub do té krásy – lesům do klína!
25
IV.
IV.
U mostu v lukách staré vrby šumí
a voda šplouchá do jich kořenů –
jak často v máji snil’s tam svoje dumy
a naslouchával hlasu pramenů!
Teď smutno zde, když ke známému místu
sem opět z dálky zabloudí tvůj zjev,
neb vrby plné stříbřitého listu
již prořidly a zapomněly zpěv.
Studánka celá listím zapadala,
šum jejích zdrojů spí teď utajen,
rusalka strážná s bohem jí už dala
a za ní zbyla zlatá mlha jen.
A z mlhy této bez šumu a zvuku
let jeseně ti v líce zavívá,
a rosa stydnouc padá na tvou ruku
a v píseň tvou se smutek dobývá...
26
V.
V.
Na skalním srázu jako přilepena
chaloupka nuzná sedí ve stráni,
lom zeje pod ní, kolmá jeho stěna
jen šípek místem chová na skráni.
Od chaty vzhůru pěšinka se vine
k temenu hory, na něm stojí kříž,
dokola šumí osyk větve stinné,
a bílé kozy na trávníku zříš.
Hrom kladiv stálý bouchá dole v lomu,
zde je tak ticho, jako v kostele,
jen vítr časem dychne v koše stromů
a žluté na zem listy nastele.
Tu v bledém zlatě slunka říjnového,
jež rozlévá se skalin po štěrku,
motýla shlédneš někdy zpozdilého,
neb vyhřívat se pestrou ještěrku.
Však uprchnou, jak v tichu nenadále
se pod tvou nohou kámen udrolí
a s rodných výšin po zvětralé skále
s rachotem dolů padne v údolí....údolí...
27
VI.
VI.
Chladno je v poli, šediva jsou luka,
hvozd ukrývá se v modrou clonu par,
a neznámá a tajná jakás ruka
všem bere z klína léta štědrý dar.
Poslední zbytky mladosti a krásy
padají v sadech mrazům na pospas,
bouřlivým větrem listopad se hlásí
a zima s ním, a dlouhý, smutný čas.
V topolech za vsí pláče to a sviští,
a k nebi kane listův zlatý hrot,
však rudé ohně planou v brambořišti
a z mlhy pastvin vesel bučí skot.
Tam živo je! – tam v zádumčivé chvíli
s pasáky družně rád se zastavíš,
a u plamene, jenž tě vedl k cíli,
sám dítě opět – vzpomínáš, a sníš...
28