Na vřesovišti.

Alois Škampa

Na vřesovišti.
Je odpoledne v tichu srpna žhnoucí, ves chlad a stín se ukryl do strání, však obloha je zářivá a skvoucí jak oko dívky v sladkém usmání. Zde mezi lesy, na mýtině slunné, jež oblita je zlatem paprsků – vzduch jakby tál, se horkem nížin sune a vlnou spěje k výšin okrsku. Zjev šídla jenom prudce v letu sviště se časem kmitá jeho tišinou, a nad růžové dole vřesoviště jak lesklý mrak se včelky vyšinou. Hneš nohou jen – a dole již to bzučí a v zmatku plachém víří dokola – roj motýlů ti vzlétá pod náručí a pestrým křídlem v modru plápolá. Však postaneš-li, zas je ticho kolem, jež nepřeruší hvizdem ani pták; jen stehlík někdy zamihne se dolem a mlčky sedá rudý na bodlák. A nad pěšinou, která svými rysy jak nit se křiví v háje tmavou hráz – zas jako dříve žluté mouchy visí a před očima tratí se ti v ráz. A z trávy časem třpytné krovky brouka v let zadrnčí, a z dáli od lesa divoký holub roztouženě brouká, až srdce tvé si blahem zaplesá....zaplesá... 35