Čekanka.

Čekanka.
Čekanka modrá u cesty se chvěje, a déšť a vichr zmítá jejím stvolem: sen lásky čeká – avšak bez naděje – neb motýl žádný nekrouží juž polem! V kalichu tkví jí zlatá krůpěj rosy a jako slza mhou se blýská na ní – nedoufá více, jenom za to prosí, by zemřít mohla ve soucitné dlani... Však pustý okruh málo vítá lidí, a kdož se pohne němých slzí mukou? – V tom dívka jde kol, čekanky žal vidí – a vlídně po ní hebkou sahá rukou. „Líp je ti svadnout slunka před západemzápadem,“ dí v srdci svém, a shýbá se k ní na zem, „než touhy marné soužit se tu hladem a snad juž zítra opadati mrazem.“ A něžně vzavši do svých ruček obou květ azurný, jenž čekal tady spásu – na vlastních prsech zatkla si ho zdobou, jak prostý symbol na svou vlastní krásu... A mroucí květ se v zrak jí pousmívá, a slza jeho v teplu ňader hasne – – zde, u srdce, jež lásku v sobě skrývá, přec jaro našel vítězné a šťastné! 52