V tišinách duše.

Alois Škampa

V tišinách duše.
Zas bez ohně mi srdce bije a bez vidin se rmoutí duch, z mdlých ňader hloubi jaro mizí a krásy vděk je oku cizí – proč odlétáš mi, poesie, což neplesal jsem za tvůj ruch? Ó, vrať se z dáli opět ke mně, ať mohu ze tvé záře pít, ať hvězdou spásnou mezi mraky zas oslní se moje zraky, ať nezhynu v tom nízkém temně, jímž život chce mě pohltit! Dej heslo mi, vzněť sílu tvůrčí – a půjdu za tvým kouzlem rád! Hle, v strastech dnů a v pochyb taji vše písně mé již umdlévají – ó, zlaď jich tón, a cíl jim urči, ten cíl, jejž měl jsem čist a mlád... Jen pírkem jedním z lásky křídel vrať mladost mojí peruti: a v okamžik se vznesu orla vzmachem nad věku svého všedním prachem, od posměchu a hanby zřídel – až v nebes hrdé klenutí! 67