Óda na kalendář.

Óda na kalendář. (Psáno v noci novoroční.)
Pozdraven buďbuď, kmete kalendáři, starý málem, jako lidstvo celé – s úctou věru na tvých šedin záři patří v dumách oko myslitele! S hvězd a sluncí snesen ku člověku jsi mu orloj, kterým dny své měří, jsi mu pravda na rozhraní věků jediná, již bez pochyby věří. Staletí už přešla od té doby, co on v píli sám si tebe stvořil; díla jiná – skácel zase v hroby, vlastní řády zrušil zas a sbořil, jenom tebe, děde, kalendáři zvratů jeho nedotkla se váda, a jak dříve – celým světem září vítězná a nesmrtelná tvá vláda! Miliony mají králem tebe; co kdy věr a náboženstev bylo – ves jich cíl, jich peklo i jich nebe v tobě též se mocně zrcadlilo... Dle tvých črt se ve svém běhu řídí Starý Zákon rovně jako Nový, v jejich duchu svaté dny své třídí brahmané i žáci prorokovi, 68 bohatí i žebráci a chudí, otroci i hlavy pod korunou: všady hlas tvůj stejný zájem budí, všady všecko rovná se tvou runou. Znám jsi kmetům, mužům, ženám, dětem cel jich život vázán je ti k díku – nepohyneš, co svět bude světemsvětem, kalendáři, starý panovníku! Hle, tvým vlivem nejen naše víra, leč i čas náš proniknut je celý! Plyne rok a tvoje náruč širá jeho tok nám čtverým vzmachem dělí v dumnou jeseň, usmívavou vesnu, zpěvné léto, které v růžích míjí, tichou zimu, která vždy jak ve snu vánoční nás jímá poesií... A v tom roce každý tebe vítá, každý zavděk ze tvých bere zvěstí: kronikář, jenž v pergamenu čítá, hadač, který předpovídá štěstí, i ten rolník, který soudí v duchu dle tvých zjevů na úrodu novou – u všech dojdou řádky tvoje sluchu všickni tebe přítelem si zovou! U každého žezlem kýváš roku, a tvůj prestol nekloní se pádem! Svět i lidstvo svorně jdou v tvém kroku, smrť a život značí se tvým řádem, 69 věky, léta, měsíce a dnové, pohřeby i chvíle narození, země běh i její osudové, západ, noc i jasné světlo denní! Králi králů, na jehožto tváři času vryl se prostor nekonečný, synu nebes, děde kalendáři, jedin, jenž jsi beze změn a věčný: proč, když tolik veleby a svitu plá již hvězdou na tvé bílé hlavě – já tu ještě nadšen bouří citu, hold ti skládám větší ku oslavě?... ProtoProto, králi, že jsi v době nové tím, co bible v našich předků dějích! Rostli s tebou celí národové a ty bděl jsi u kolébek jejich; věčným písmem stojí znamenány ve tvých listech sledy jejich skutků: rudým nachem krvavé jich rány, zlatem sláva, černí doby smutku, lesk jich dnů i temno jejich nocí, hanba jich i pokoření celé, i ten čas, kdy z tyranů zas moci povznesli je noví spasitelé! A jak tiše kročej dnů tvých spěje – není věru z národů těch syna, který pohnut na svých otců děje v hloubi srdce při tom nevzpomíná... Národe můj, – kolik let a věků tvé též slávy uplétalo vínek! Co dnů v roce – tolik míval’s reků, a též tolik hrdých upomínek 70 zářícím teď oblétá mne zjevem, pokaždé, kdy v knize oné čítám, pro niž ret můj ozval se tu zpěvem, kterou dnes tu velebím a vítám! Vítej, vítej, děde kalendáři, kniho velká upomínek svatých: dej to Bůh, ať českým srdcím září ze tvých stránek na sta písmen zlatých v toto mladé, novoroční ráno, které plá nám z paprsku tvých skrání, dej to Bůh, ať na všech stojí psáno pro můj národ – jenom požehnání. 71