Život.

Alois Škampa

Život.
Jak často, útrap obklíčen tu jhem, zaúpíš hořce v nitru neklidném, a nezdar vida bojování svého – tak rád bys chtěl juž konec míti všeho, co s bídou světa v kal tě tady pojí, a k čemu’s marně snížil duši svoji! Kdož neklesá – a byť jen okamžik – když vlastních bratrů posměch kol a křik jak mečem vrývá do těla mu rány, kdy síly jeho chabnou vyčerpány, a vůle štít se jako třtina chvěje pod tíhou muk a vichrem beznaděje?... V té chvíli kleté – nic se nedivím, že bol ovládne slabým srdcem tvým, že trpkost’ jedu zatryskne ti retem, a nad svých přání rozdrcených květem sám zoufaje, už bez cíle a touhy jen smrt’ si žádáš pro svůj život dlouhý... Však mine čas, a bouře odletí, a tobě s klidem jako dítěti zas do prsou se sladká víra vrátí, i vzneseš hlavu, která chtěla spáti, 90 a s mocí větší, než je olbřímova – tam, kde’s prv ustal, počneš dílo znova! Toť léto tvé. – I cítíš najednou, jak ňadra tvoje blahostí se dmou, i nahlédneš, jak nebyli tu marni ti tvoji čistí, první snové jarní, o nichž děl svět, že bez úrody minou: teď s výše jich ti zlaté plody kynou! A v jeseň potom, nejsa více mlád, když po oddechu zatoužil bys rád, a prostřed práce, jež ti k cíli zbývá, svůj najdeš hrob, an další cestu skrývá – tu darmo voláš jaro svoje zpátky, a teprv cítíš – jak je život krátký... 91