Dýmce.
Řádný kuřák dokouří až na dno;
kouř jde vzhůru, vyklepá se prach,
do dýmky se loudit počne chladno.
Tak se také s námi děje –
dožijem, a duše vzhůru spěje!
Rubeš.
Dýmko, dýmko, těšitelko moje,
samoty mé družko jediná:
když mě kouř tvůj halí do závoje –
jak mé srdce rádo vzpomíná!
Nuže, skryj mne šerem dechu svého,
aby nic je nerušilo z dum –
chci dnes v písni času minulého
žít jen tobě, a svým zašlým snům!
Dávno už jsem po té chvilce toužil,
kdy bych zapěl v žití jedenkrát,
kamo vždycky duch můj volně kroužil
ze tvé mlhy, kterou mám tak rád;
dávno toužil – ale teprv dnes
úsměv Musy dal mým křídlům síly,
abych přímo rozlétnul se k cíli
a s tvým dýmem k Olympu je vznes!
Hustý oblak modré tvojí clony
tká mi v oko pestrých vidin rej,
blažen ssaji tabáku dým vonný,
jenž jak záře věštcův obličej
92
kruhy svými tvář mou obestírá
plyne výš a těká nade mnou,
a jak mlha padá zas a zmírá
v podobu, se měně tajemnou...
Nové doušky plujou za ním znova
se rtu mého klidně za sebou,
a jak smírná oběť Abelova
s děje svého prostou velebou
připadá mi hravý úkon ten
v obraznosti kuřáckého snění,
z večera když po klopotě denní
doma dlívám, tich a samoten...
Věru, dýmko – ty’s mi symbol míru!
Za dnů hoře, v chabé nudy čas –
vždy mi vracíš do mdlých prsou víru
v jitra nová, v slunné jaro zas;
ty jak divem tišíš moje spory,
nadarmo když hledám poklidu,
ze všednosti roztrpčen a chorý
v ústraní když prchám od lidu...
Ty jsi pro mě vlídný anděl spásy,
po vzletu když cit můj zatouží,
ve tvém dýmu zlatý motýl krásy
jistě u mne hostem zakrouží,
a já vděčně, na všech cestách svých,
v žití svého úsměvech i trudu –
s láskou vždycky vzpomínat jen budu
chvil těch vábných, s tebou prosněných!
Často jal mne do svých čar a kouzel
šelma Amor něhou dívčích vnad,
a mé srdce, ač se rozum vzpouzel,
bylo v nich by utonulo snad –
93
leč, ó, dýmko, nimbus tvého kouře
víc mě lákal, než-li touha k nim,
a já mužně všecky přeplul bouře
– dost jsa šťasten ve své dumě s ním!
Ba, jen s tebou do noci jsem bdíval
u svých veršů zahloubán a tich,
tvou jen rouškou na svět se kol díval,
na lid v něm a moudrost jeho knih,
a když v boji o život i čest
poslední mě naděj opustila – –
jedinou ty’s družkou u mne zbyla,
jež mi kříž můj ulehčila nést!
Tak jsem, drahá, přilnul s léty k tobě,
jako včelka na svůj medný květ;
snad i jednou v černém leže hrobě
za tebou sem toužit budu zpět!
V tobě chovám celé svoje blaho,
ve tvém dechu zřím ten bájný most,
jenž mě poutá se vším, co mi draho,
po němž kráčím v sladkou minulost...
Kotoučem jak dým se vůkol rojí
v přítmí hale byt můj dokona –
před očima snivé duše mojí
rozlétá se jeho opona,
a tam za ní kývají mi vstříc
drahé ruce, známé obličeje,
vidím domov, předky a jich děje,
jsou jak živi, poznávám jich líc!
Cítím opět luzné jaro mládí
vzpomínaje starce praděda,
jak, sám dítě, s námi kamarádí
a v náš kruh si s dýmkou usedá.
94
Byl juž vetchý – sto let mu snad bylo,
jako vrba shrbenu měl plec,
pohádky však vyprávěl až milo,
a jak voják s chutí kouřil přec!
Tak jsme zvykli vídati ho stále
a tu věrnou lulku jeho s ním,
až nám jednou v noci nenadále
usnul tiše spánkem posledním!
Pozdě z rána s matkou užaslou
do komůrky budit jsme ho spěli:
on, již mrtev, ležel na posteli,
v rukou maje dýmku vyhaslou...
S úctou vzal tě z chladné jeho dlaně
dýmko, tehdy nábožný můj děd;
a když po něm otec zesnul ranně –
v odkaz já tě přijmul naposled!
Životy jich přešly tady zvolna
obetkány modrým kouřem tvým,
na vše dnes jen upomínka bolná
zůstala mi se tvým dědictvím!
Však i nyní v prsténců tvých dýmu
jeví se mi vlídná předků tvář,
jas jich oka nabádá mě k rýmu,
v list mi vlévá mládí vábnou zář,
a hlas tajný – jakby na rozchod –
zněti slýchám, bych tu na své pouti
nikdy v tobě nedal zaniknouti
památce své na jich drahý rod...
Přísně plním vážné ono přání,
bez výčitek bdí mé svědomí –
závěť otců jak jich požehnání
je mi svata, nic ji nezlomí.
95
Drahně let již nad hlavou mi plynouplynou,
dýmko stará, mráčky tvoje výš,
nikdy tebe nezaměním s jinou,
aniž v práci kde mě opustíš.
Jsi mou milou, jako jsi ní byla
za dnů bědy, kdy jsem studoval,
kdy má hlava o idolech snila,
bláhový jež duch si budoval...
Žalně ovšem rozprchly se v dým
vše ty hrdé přeludy a snové,
ale po nich – září mi dnes nové,
a v těch jasně svoji hvězdu zřím!
Ano, zřím ji – vyplula mi skvěle
jako maják ze tvých oblaků:
odsvit její plá teď na mém čele
a jak blesk mi trýská ze zraků,
samoten když ve své jizbě časem
s tebou, drahá, blaze prodlívám,
a mé struny zlatým zvoní hlasem
hymnu krásy, k níž se modlívám...
Ano, tehdy, ve tvé mlhy šeru
božství dech mi posvěcuje ret,
tehdy vím to, že jsem básník věru,
který uměl najít si svůj svět,
neb můj cit až do dna útroby
proniká tu plamen poesie,
a mé srdce rytmem veršů bije,
které budou znět až za hroby...
Za to nyní, v této chvilce šťastné,
opojen jsa modrou tvojí mhou,
prv než oheň ve tvém nitru shasne –
žehnám tobě vroucnou písní svou!
96
Snad by pro tebe mnohý tvůrce věčí
neznesvětil prapor umění,
ale cit můj – sám ti blahořečí,
buď mi zdráva, sestro nadšení!
Pro památku otců mých a dědů,
jež jsi vedla světem klamavým –
zůstaň mi zde dnů až ku posledu
těšitelkou věrně jako jim,
a až jednou v rovu zatmělém
srdce mé se s prachem země spojí –
aspoň jiskra prosté slávy tvojí
nech tu svítí nad mým popelem!
97