Očarován.
Oh, jakby dnes – to živě vidím ještě!
Po vlahé prše májového deště
to v svátek jednou bylo před večerem...
Vzduch ambrou vlál a tenkých větvic šerem
kruh slunce žhavý zářící svou prouhou
své zlato s výše v alej roně dlouhou
již na pně stromů šikmé vrhal blesky,
jen u vrat parku, těsně vedle stezky
tlum králíků se honil ještě v trávě,
když v zátiší na jejím konci právě,
kde lehká mlha třpytila se zlatě,
zjev štíhlé dámy v černém stanul šatě
a na kraj luhu v měkkou náruč kvítí
se zvolna spustiv, bez hnutí juž na to
tam sedět zůstal... Snad sem přišla sníti?
– já tázal se, a zvědavostí jato
hned srdce jít mne vybízelo blíže!
I tlumě kroky opatrně v mechu,
by po jich šustu nebylo ni slechu,
již za krátko skrz hebkých větví mříže
jsem okem postih’ ladné tvary její...
Co v ztepilém jich rysu bylo vnady!
Co svůdné krásy v něžném obličeji!
Jak slípka mladá tiše snila tady
zrak obrácený ku květnaté louce;
motýlek bílý sed’ jí na klobouce,
jenž černé střechy širý okraj tmavý
13
koketně chýlil nad rys malé hlavy,
proud vlasů hnědých u svém stínu taje,
a hedvábná tam křídla rozvíraje
v paprsku slunce zticha jimi kýval,
jak dívku sám by ku hře spolu vzýval –
však ona snila bez ruchu a hnutí,
a jenom chvíli ňader slabé dmutí
hruď zvlnilo jí k bezděčnému vzdechu!
Jak seděla tam na zeleni mechu
zjev plný vnad a nevystihlé něhy,
tak božsky krásna ve svém zadumání –
pel neviny jí z útlých zářil skrání
a v smaragdové luhu cíle břehy
se zrak jí skvěl, jak modrem nebe svítě –
nač myslilo as tajemné to dítě?
Já z úkrytu se bázliv na ně díval,
a v nitru mém juž Amor sobě zpíval,
a v zbouřeném a toužném citů plání
mou odvahu již pobádalo přání
pryč odvrci vše lichá pouta strachu
a přikvapit, a klesnout před ní v prachu
– však nestalo se! Její oči jemně
též chvíle rázem pozvedly se ke mně
jak fialky dvě v zlatém jitra svitu...
A přemožen a zničen silou citu –
já odešel jsem smutně od ní z lesa,
jen zář těch očí v teplém srdce skrytu
juž na věky si v prázdný život nesa!
14