Paní srdce mého.

Paní srdce mého. (Spanilé E.)
Jako anděl slétla’s ke mně v ten můj bídný, prázdný svět! Jen svým žhavým, černým okem jeho snů se dotkla’s jemně – a juž pod Tvých nožek krokem jara mého plodná země vypučela v písní květ! Blízko tak Jsi ke mně slétla – jak jsem moh’ Tě dosíci! Leč já zmámen jasem světla, jímž Jsi plála na své pouti – bláhov zas Tě uprchnouti nechal pryč, a marně hnětla lítost mne pak tísnící! Marně teď se, paní, sháním, kde Tvou stopu naleznout! Marně teď svým horkým skráním blouznivý chci plápol svrci, když juž volnost mému srdci po Tobě svým jala přáním vášeň hrozná do svých pout! Ó, juž vím teď, pravdou že je, co jsem tehdá tušil jen, když jsem vídal, jak se směje kyprý nach Tvých retů vždycky – kterak často démonický úsvit náhle z obličeje vyšlehnul Ti při tom ven! Paní má, ó, jak Ty krutou uvábila Jsi mne hrou! 26 Ty’s mou duši nedotknutou jediným svým žhavým hledem otrávila vášní jedem – a teď v chvíli rozhodnutou nedbáš citů, jež v ní vrou! Mně juž tehdá, když Jsi ke mně poprv slétla v bídný svět, stín ten zlekal, který jemně z oka plál Ti čarovného... – Kam mne vedeš? – ptám se jeho, – V záhubu! – on děl mi temně, – běda tobě, vrať se zpět! – Ale mně teď k odříkání pozdě juž se obracet! Horečné mých citů plání rce mi, že to nelze v době, když už dal jsem srdce Tobě, že by marným bylo přání, zpět zas chtět je navracet! A ač v hořkou chvíli mnohou varuje mne bázně cit, že Tvé hry mne zničit mohou, a že’s démon v lidském těle – – „Anděl Jsi!“ – dí srdce smělé a já volím u Tvých nohou zemřít, nebo – zvítězit! 27