Poslední přání.

Poslední přání. (Stesk panicův.)
Už od mne prchá lehkým krokem víly to jaro mládí v rychlém odletě, však dost mám ještě ve svých křídlech síly a zpívám si, a rád jsem na světě! Jsem samotářsamotář, a přec mne život těší v tom pomalém a klidném běhu svém! Vždyť jestli druzí na tmy jeho hřeší – já vídám radš ty světlé stránky v něm. Mně v upomínkách dosud navštěvují spanilé stíny drahých mi kdys děv, a vnady jich jak nad mým chmurnem plují, vždy v strunu mou se lásky vrací zpěv... Však jedno přece líto při tom je mi, co vroucnosť kalí mojí radosti: já příliš býval plachý vždy a němý před vlídným jarem oněch bytostí! Ach, ani jedné mezi všemi nenínení, co horoucně jsem kdy jich miloval, jíž byl bych se rtu vzal snad políbení, i nejsvůdněj’ kdy blíž se schyloval... Sám ráj mi kynul na mé pouti bludné, a blázen já – se stydlivě ho zřek’! Ó, marně nyní ve své touze trudné chci konejšit se v odkvetlý svůj věk! Ó, marně dím si, že tak býti mělo, že zůstat měl já děckem nevinným, 31 že moje rty i snící moje čelo – rtům poesie patří jediným! Že aspoň mám tu píseň svoji chudou, a sestárnu-li ve svém panictví, ty její zvuky jednou po mně zbudou mým drahým tady v milé dědictví! Leč nadarmo chci oklamat sám sebe – jet mocnější mé vnitřní touhy hlas a obraznost má ztracené mé nebe vždy ohnivěj’ mi do snů kouzlí zas! Tu mním, jak přec bych životu byl vděčen, jak šťastný ze mne byl by smrtelník, bych jednu aspoň z lepých našich slečen směl obejmout a zulíbat jí rtík! A touhy žáru ač má hruď se brání, já s to již nejsa, bych jej udusil, i v modlitbách to bezbožné mám přání – bych bez hubiček umřít nemusil! 32