Studentova jizba.

Studentova jizba.
Jak rád mám tichou jizbu svoji, jež pod krytem až domu stojí tak blízko – samým nebesům! V ní klidně tak sní moje hlava, sem nezaléhá lidí vřava ni bouřící ten světa šum. Je skrovna, ale všecky steny má jasně vždycky obíleny, a radost v ní je bydleti; svým oknem zírá pod krov tmavý, kde jiřička si hnízdo staví a snítku snáší ke sněti! Ač prostý jsem jen student chudý – přec nikdy stesk, ni smutek nudy mou mysl tady neschvátí: mně volno stále zde i milo, a přál bych si, by možno bylo: smět věčně tady zůstati! Keř basalek mám na okénku – tam často, ssajíc vůni z venku, 94 má píseň zvučí veselá... Tam s modré ke mně výše hledí své zelenavé střechy mědí báň góthického kostela! Tam nad kamenných domů polem tak často skřivan, létna kolem, hned pokřik vydá jásavý, a motýl, který zbloudil v městě, zde zeleň spatřiv na své cestě – rád v okně mém se zastaví! Ztad vyhlídku mám v dáli smělou – vše město vidím, řeku celou i ostrova v ní svěží břeh, a v noci zkvětlé bleskem luny jak čarovné a zlaté runy plát křivé zřím kol rysy střech... Leč nejvíc poutá hruď mou snící na druhé straně za ulicí zjev mlčícího paláce! V tiš chmurnou jeho krásy vnadné tak vždycky rád můj pohled padne, než dám se z jitra do práce. – Pod střechou jeho dvojnásobnou bok arkýřů svou malbou drobnou tam na sta kryje černých fresk, a v čele, zlaté na pavlači řad oleandrů v šer se tlačí vždy bezkvětých – jak živý stesk! Kryt na zdech jeho, barvy teskné, já vídám vždycky, jak se leskne tam hlatí tvrdou břidlic svých, a pode žlabů ozdobami 95 níž o poschodí – oken rámy jak září, čisty jako sníh... Ku vyšší jeho střechy krovu když někdy vznáším oči znovu, já často shlédnu, jitra mhou jak u komína samé paty tam kocour světle pruhovatý se mihne tichou chůzí svou... Však zrak můj stihne nejraději až krovu na vrch, odkad zejí svým lůnem temné vikýře, kde pod modravou nebes tůní vždy s jásotem se vrabci sluní a křidélka pnou do šíře! Leč beze všeho znám se taje, že jiná ještě příčina je, proč zor můj onde prodlívá: – mně u vikýři tamo zjeví se lepá často hlava děví, jež na mne sem se usmívá. To v témdni jednou, na podstřeší dvě hezké, mladé služky věší tam bílé prádlo vespolek – a náhoda snad tomu chtěla, že z rukou jich mi přiletěla kdys růže v jizbu na stolek! A od té chvíle v jitra plese jak děti teď my bavíme se, ač němě jen, a vzdáleni; zde u výši, skor’ pod oblaky nám radosť blaží prsa taky a v líc se vlévá zardění... 96 Sám nevím, věru, ony obě a já – v tak směšné krátké době že stali jsme se přátely! Nad světa vřavou, v tichu tady, že sloučilo nás dohromady tak záhy družné veselí! Co poprv zřel já jejich krásu – jak mnohý květ už od těch časů mé jizby padnul do kouta! Jen slyšet, smích jak jitrem víří – hned pozornost mou ku vikýři jich objev časný upoutá! A schován, když pak za záslonou k nim patřím tajně mlhou vonnou – jak radost mne vždy pojímá, když krovu zřím jak na vrcholi na půdy tmavé černém poli jich plavý vlas se vyjímá... Tu okno náhle odekreji a překvapím je, jak se smějí, když nejméně se nadály! V mžik leknou se a skočí stranou, by chvilku tak – na schovávanou si se mnou ještě zahrály... A když pak mír juž zavřem spolu, vždy jedna ještě s půdy dolů mi koncem hrozí malíčku, a druhá opět jako v žertu se smíchem klade dlaň svou ke rtu a posýlá mi – hubičku... Leč po škádlení tom a smíchu na týden celý zase v tichu 97 mne v jizbě mojí ostaví. – Nuž tak zde spolu pode krovy my původní a zcela nový si našli způsob zábavy! Ó, dík vám, sličné kouzelnice, že ve svět můj, tak malý sice, jste novou vtiskly pohádku: ač obě jste jen prosté služky – přec neváhám zde črtem tužky já zvěčnit vaši památku!