POD SNĚHEM.
I.
I.
Ulehl nářek vichrů podzimních,
odlétly vrány, pramen v rokli stich’,
zmizely cesty – zasypal je sníh!
Přišel tak náhle, mimo nadání,
celou noc padal do niv, do strání,
by měla zima měkké vyspání...
Kraj, včera holý, chvěl se v ostychu,
sníh dal mu roucho plné přepychu –
do rána procit’ v bílém kožichu!
Ale v té kráse zimní lakota
zdusila všade stopu života:
smrt je kol, hrůza, poušť a samota!
Sám tady stojíš... V pláni sněhové
valí se mlhy, jako duchové –
a kolem ticho... Ticho hrobové.
II.
II.
Šedivá mlha kouří u lesa,
nizounko visí kalná nebesa,
div jejich klenba na zem neklesá...
Dole vše bílo v celém okolí,
z obzoru řadem pouze topoly
vztyčují tmavě zřidlé chocholy.
48
Pod nimi cesta mizí v závěji –
však není tknuta ani šlépějí,
a zvonky saní nad ní neznějí...
Zapadla kolej, ztracen mostu sled,
sníh, všade sníh jen bílou pěnu zved’,
a země pod ním utuhla jak led.
Mrtvo a prázdno, až to zaleká,
neslyšet hlásku z blízka, z daleka,
nevidět ptáčka ani člověka...
III.
III.
Jenom když mlha nebe odkryje –
do pláně šikmo úsvit rozlije
vybledlé slunce jako hostie...
A v této skoupé chvilce radosti
po sněhu všade třpyt se rozhostí,
až bolí oči od té bělosti!
Tu náhle kraj má divnou okrasu,
tu šírá závěj, plna úžasu
svítí se v slunci jako z atlasu!
Však pouze mžik – neb mlha zastírá
poznovu nebe, lampu zavírá –
a dole v sněhu záře umírá.
Pak šerý večer bez luny a hvězd
smutně se dívá do zapadlých cest –
jen zem se bělá – nebe temno jest.
49