Červen.

Červen.
Ztemněly sady, květem bílé v máji, kukačky hlahol odmlká se v háji, na šírém poli, v dusnu horkých lad, jak vzácný přítel vítán teď je chlad... Co den plá slunko na blankytu výše, prameny v lukách zurčí jenom tiše, mdlý časem vánek padne v obilí a do vln čeří klasův mohyly. 19 Utuchla v kraji sladká vůně fijal, juž měsíc růží vládu nad ním přijal, a z každé stráně šípek nachový tě ve stín vábí kouzlem pohovy! Však raděj zbloudí kroky tvoje k lesu – tam paseka se modrá květy vřesu tam bez ustání ptáčat slyšet hvizd a vajíček je plno každé z hnizd... Dumně tu houká vrkot holubičí, v korunách sosen pestrá sojka křičí, na kmenu jedlí datlík se žluvou ťukáním v koře hledá pastvu svou. Tu z nenadání o poledním čase v průseku potkáš dítě zlatovlasé: má dívčí hlásek, pomněnkový zrak, a vzdušnou chůzi, zrovna jako pták! V hliněném džbánku jahody si nese, čarovným smíchem radosť budí v lese, kam něžným prstem na mžik pokyne – vše vůkol jásá v písni nevinné! Jak lehkým krokem po stezce se snáší – s borovic za ním skvoucí pyl se práší, paprsek slunka rozplašuje stín a zlatem vniká šerých do hlubin. Jde stále dál a sladkým hlasem plesá, již prošlo mýť a ven se béře z lesa do žírných polí, v smavých lučin střed – a nevíš proč, a pílíš za ním v před! 20 A slyšíš náhle, kterak s jeho hlasem se v souzvuk lány šumným pojí klasem, a lípy zkvétat vidíš kolem cest, a poznáváš – to dítě červen jest! Kam po lukách tvůj pospěch za ním chvátá, tam rudne slez a medem voní máta a nad potokem, který v horku ztich’, lednáčkův jasný rozléhá se smích... Na každé mezi třpytných čmelů roje provodí ke vsi bludné kroky tvoje, skřivánků trilek zvoní nad zemí a ploty zahrad dýšou růžemi... A v štěstí chtěl bys objímati všecko: nebe i zem i líbezné to děcko, jež sterou vnadou obdařilo svět – – však toho nelze více uvidět! Kam zmizelo, zda pouhý přelud je to – dále nepátrej! – vždyť přineslo sem léto, a kdo je ztratil, nic se netrudí, když jeho sled – má aspoň ve hrudi! 1888.