Uprostřed jara.

Uprostřed jara.
Čarovným letem jaro jde světem, na rtech má úsměv laskavý, jde, kam Bůh povelí – k ptákům i k dětem, hlásí se v přírodě písní a květem – zda se též u nás zastaví? Jaro je! – slyšíš jeho hlas? Rozkvěť a miluj, dokud čas, pěj, dokud stáří do tvých slok nevdychne zimu bědnou: příroda kvete každý rok – a ty jen jednou, jen jednou! Jde jaro vlídné a kamo vzhlídne – k radosti vše se probouzí, chuďasům okřívá srdce zas bídné, i ten sníh na horách taje a řídne – nikdo se blahu nevzpouzí... Zvoní to v lukách pramenem, šepce to v poli zeleném, prochvívá v sadě větvemi, hlaholí všude a jásá – že zas je sídlem na zemi mladost a láska a krása! Jaro se blíží v palác i k chýži, z oček mu svítá útěcha, haluzkou naděje ke všem se sníží: k mnichu i ku vězni za tvrdou mříží – jakž ale těm, jež vynechá?... 45 Běda teď srdcím nastokrát, kam už dech lásky nejde hřát, která se pyšně odřekla nejsladších v životě darů – těch nyní msta se dotekla, ta jsou i ztracena jaru! Ve stráních lesa linduška plesá hlubokým altem vroucných slok, Amor jde k milencům, polibky nesa, příroda vítá ho, v lokty mu klesá, kvete jak jindy, v každý rok... Všady jest jaro, zpěv a smích – jen dumá někde člověk tich, bázlivě tají na rtu vzdech, a v nitru srdce ho bolí: uprostřed poupat, květu všech sám jeho keř tu zbyl holý... Před jeho tváří slunce kol září – on ale cítí závist jen, u něho výčitka s touhou se sváří, že má stesk na líci a v duši stáří, že je tak mlád – a samoten! Ubohý brachu, proč jsi spal, proč jsi své jaro promeškal?... Pozdě teď voláš k srdci blíž radost a lásku – ty obě mohl jsi stokrát lapit již – ty’s však jich nevážil sobě! 46 Jak by teď bylo pro tebe milo, znova jich kouzlem okřáti. Ale v to srdce tvé, jež hrdě snilo, a svůj čas ke květu nepochopilo – jaro se více nevrátí! Básníku! – jestli vzpomínáš, kterak je vrátkým osud náš: chyť jaro kvapem do svých slok, než jeho křídla se zvednou... Příroda kvete každý rok – a ty jen jednou, jen jednou! 1891.