Věnování.

Věnování.
Znáš tu říši, kdežto v růžích chodí duch a srdce v blahém znícení, kdežto Vesna s Ladou na kvítkové lodi svorně plují ve hvězd hemžení, a kde zlatem tkaný nebes diadém v plesu svorném líbá vod hovorných lem? Tam, ach! tam, jak sokol ze propasti, duch můj z šumu světa zalétá, tam omlazen dechem nadpozemské vlasti v trny žití růže zaplétá, ze svých citů, z myšlenek svých pokmitu... ze tmy most si staví k lady blankytu. Jako labuť modrem po jezeru v něze krouží kolem lilie, tak i srdce panny, v citův libém šeru, když se k světu žití rozvije, rádarádo zabloudí tam v onen slastný ráj, kde pod sluncem krásy věčný voní máj. [3] Však i muž, kdy pot si stírá s čela a zří na své píle zdárný plod, zvlášť kdy zná, jak ostrou bývá losu střela, a jak vratkou bývá doba shod, rád se k čistým ňadrům pěvce tulívá, z nichžto sladké těchy křišťál proudívá. Není, věřte, zpěvu hlahol svatý jenom pestrý, umovábný zjev: lidstvo, jež má povždy světla hnusné katy, musí mít i světlodárný zpěv, jenž jak apoštolů bohovládný hlas k sluncím věčným pojí nás tu v prachu čas. – Z říše blaha něco pestrých kvítí národu zde viji v pomněnku. Zdali zvadši zetlí či zdaž bude žíti, nebe rozhodne tu myšlenku: má jen žádost je, by zpěvu lahoda vkouzlila svit krásy v srdce národa. 4