Z jarního výsluní.

Z jarního výsluní. Bylo – těšilo – bolelo – a přebolelo.
1. Pochyby.
Dokud byla děvčátko rád jsem si s ní hrával, když vyrostla v panenku rád jsem sám sedával. V samotě jsem přemýšlel, jak by krásné bylo, kdyby její srdéčko v mé se pohroužilo; kdyby v jeden srostlý kmen pro života chvíli – přemejšlím ach! přemejšlím... nepřichazím k cíli. Žel, že nemám odvahy vyznat ti svou lásku! Ach! snad budeš přeci má, můj zlatý obrázku! 6 Nemůže to pánbůh dát, bys nebyla mojí – – oh! kdo milý srdce žár, kdo mou bolest zhojí! 2. Čtverolístek.
Milá v modlicích svých knihách mnohé pěkné věci měla: obrázky a modlitbičky a čtverolist z jetelíčku. Prosil jsem ji, by mně z knihy na památku dárek dala, a ona mně v uzardění vzácný dala čtverolístek. Čtverolístku z jetelíčku, jak na tebe hledím často! Hledě myslím, mysle slzím, vždyť tvé listy ke mně mluví: „Já největší ze čtyř sester veliká jsem láska tvoje; druhý já a třetí velký touha po ní, žádost po ní. A já čtvrtý, ten nejmenší –( O mlč, lístku: – v ustrnutí srdce dí mně: Ty jsi naděj, že zvát budu milou svojí. 7 3. V den psáno, kdy milá šla s jiným k oltáři.
Ubohé ty srdce moje, viď, ty velkou bolest máš? Co vše dnes se v tobě děje, to ví jenom pánbůh náš! To ví jenom pánbůh náš, jak se šklebí hoře bledé na srdce, když milou jeho jiný k oltáři mu vede; to ví jenom pánbůh náš, jaké jsou to strašné boje, a pak ty, co v prsou pláčeš, chuďátko ty, srdce moje. 4. Útěcha.
To mě ještě v hoři těší, to mi dává úlevy, že milá pro jinou lásku sotva o mé lásce ví. Kdyby tu mou lásku znala, buď by se jí vysmála, neb by nad ní – jak si myslím – horké slzy zplakala. Nevím, co by srdce řeklo, kdyby se mu měla smát: vím však, že by hořem puklo, kdyby měla nad ním lkát. 8 5. Poupátko a růže.
Divný je to v světě běh, ach ty lásky bůže! mnohému se dostane nejkrásnější růže: slavík však, jenž pěl k ní zpěv srdce slastmi dmoucí, sám a sám, ach! lesinám lká své boly vroucí. Má milá má jiného, má děťátko malé, ó jak s ním se líbává v lásce neskonalé!..neskonalé!... na to hledě tajně já, radostí jsem plakal, až se srdce rozsmálo, a svět zas mne lákal. Hleděl jsem a myslil jsem, k nebi upnuv zraky: „Kdyby milá byla tvou a to dítko taky!“ Kdyby milá byla mou? – ráj se otevírá! kdyby dítko bylo mým – srdce blahem zmírá! Slavík já jsem zapěl zpěv ze srdce se dmoucí, po zpěvu zas vracím se k vám, mé boly vroucí; 9 smutný byl to pro mne běh, ach ty lásky bůže: že se nedostalo mně poupátka ni růže! 6. Na čápy.
Vítejte mně, staří druzi, rychloletí čápové! Aj, už opět nad údolím pne se nebe májové; modré, jako dvé těch očí, z kterých ráj mi svítíval, uo kterých jsem sobě posnit do údolí chodíval. Ach! ty časy vítr zavál jak se stromů svadlý květ, jenžto na výsluní milém neměl léta uvidět. Svadly květy, opadaly, a přec rád si vzpomínám na jasné dny mladé lásky, kdy letíte, čápi, k nám! 10