Poslední návštěva.

Poslední návštěva.
Sňav bílé roucho s mrtvoly jsem v její tvář se zahleděl a ruce sepjav bezděky, jsem stanul pravdou přimrazen. Než vkročil jsem, ach, pro slzy jsem jedva cestu nalezl, když vkročil jsem – jak hořký los! – zaplakat nemoh, nemoh jsem. 64 Chtě modlitbou se posilnit, jsem slova její mátl si, a žití mého génius mi v útrob temnu zahřímal: Zříš tuto hlavu studenou, již někdys tolik miloval? Vlož ve svatyň své duše ji a života slyš zákony. Kdy krásy dítko zabloudí do všední lidí směsice: los jeho los je sirotka, jenž matku hledá v maceše; los jeho los je studánky, již příval blátem zanáší, los jeho los jest poupěte, jež oblézají červové. Cit dřímá v srdci lidí všech, však rána svit kdy pozdraví, tma hledá si jen novou vlast, kde otvírá se brána mu. Však krásy dítko na světě se tulí v háv své něžnosti a nezná hledat novou vlast zříc kolem chlad a cizinu... 65 Zda zříš tu hlavu studenou, již někdys tolik miloval? Kdo sečte vzácné perly slz, jež v bláto žití ronila? Kdo rozuměl těm srdce tlukům, jež v bědnu ňader klepaly, kdo myšlenky si v paměť složil, jež vznášely se z duše jí? Ba nikdo v šírém světa poli, i ty ne, jenž ses setkal s ní, jenž z lásky v zracích naleznuv ráj, jsi v nebe duše nevkročil. Klín pravdy zrodil slova pěvce: „Kdo všední, růží dochází, kdo vzácný, z trnův koruny ve dnův svých řadě na zemi!“ – To čelo bílé jako mramor, ten zvadlý v vlasech barvínek, ty oči v strasti zapadlé a v tvářích vážný mrtvých stín; tu blahost klidné věčnosti z úst němých ke mně mluvící: vše hledem jedním objal jsem a ukryl v duše perutích. 66 „Buď s bohem!“ zašept její ret, ret mrtvý k duši zkalené – já požehnal jsem křížem ji a přikryl rouchem mrtvolu.