POHLED

Viktor Dyk

POHLED
I. I.
Stoupal jsem těžce, s lopotou studenou věže temnotou po točitých a starých schodech. Na stupni posledním jsem si oddech’. Moh’ dívat jsem se dosyta. Temnotou světlo prosvítá. Žár slunce potom náhle vzplanul. A na plateau jsem tiše stanul. V červnovém dnu tom nečinně leželo město v kotlině, jakoby nedotčeno bolem, že věnec vrchů chrání kolem. A vrchy, vrchy, na nich les a hory modrají se kdes, po modru bílé mráčky letí, jak prchaly by ze zajetí. Polední mrtvo, ani zvuk. Jen tušíš vůni z širých luk, kde před tvým zrakem dokonává teď právě pokosená tráva. 43 Polední mrtvo. S úžasem ty cítíš: zdola stoupá sem ta vůně, klid ten, všeho soulad, co spáti chce a co se toulat... II. II.
Chrpy se modrají, červená mák, opij se, znavený zraku. Vlní se obilí, mihl se pták – – Kam letíš, odvážný ptáku? Bělá se pěšina, daleký cíl; záhadný, úkladný osud. Ty, který žil jsi a který jsi byl, rci, žiješ a jsi-li dosud? V tom klidu poledne, v té vůni luk, v slunečném červnovém jasu, co zbylo, blouznivý, z mladistvých muk, co zbylo z přešlého času? Chrpy se modraly, červenal mák, opojné voněly květy. Není-li poraněn odvážný pták přešlými dvacíti lety? Vyletěl z osení, křídloma bil, daleká lákala cesta. 44 Přes hory, přes pláně, v daleký cíl – Ulice hlučely města... Pták letěl neznaven, uměl se vznést nad vrchy topolů svěže. V dalekém obzoru co že to jest? Tyčí se vysoké věže. Pták letěl neznaven, daleko lét’, lhostejný žár mu i zima. Na malém místě jak veliký svět! Komínů řada tu dýmá – Nad mraveništěm usedl pták na špici nejvyšší věže – Bludiště dole a nahoře mrak. Oj, ptáku, rozleť se svěže! Oj, ptáku, zazpívej, vesele pěj o tom, kdo do dálek letí. To mraveniště porozechvěj! Úkol tvůj letět a pěti! Pěj, ptáku, mravencům o kráse jar, pěj, ptáku, o kráse bouře! Pěj, ptáku, radost a bolest a zmar, než zhyneš ve množství kouře! Pěj, ptáku, o velkém hukotu vod, jež všechny přetrhnou hráze! 45 Pěj, ptáku, na věži nachýlen hrot, než tebe udusí saze! Pěj o všem, co jsi měl v životě rád, o květech, o plodném klasu! Překotný, ptáku, je písně tvé spád, jako bys neměl dost času – – III. III.
Ruka tvá mdlá a zrak je vpadlý. Opíráš se o zábradlí. Srdce, jež právě prudce bilo, pojednou se utišilo. Písničku dole pasák si hvízdá, že ptáci rádi se vracejí v hnízda, mák rudý uvadá i chrpa vadne. I slunce žhoucí žár umdlévá, chladne, vybledne jas. Před léty dvacíti vylétlí ptáci padají, schřadají, v šíru se ztrácí jejich hlas. Ruka tvá mdlá je a zrak je vpadlý, opíráš se o zábradlí, a přece ještě v srdci vzdor. Modravo vábí hor zelená luka. 46 Oh, srdce, srdce, nestačila muka, která jsi žilo? Oh, duchu, duchu, ještě vábí dílo? Vábí slavné ticho vůkol, vábí úkol? Vábí mne střechy, pokryté mechy, potoky, jež se vinou olšinou kryty stinnou, pěšiny v kraji, jež v lesích zanikají? Vábí mne ještě přísné hlasy neznámých, krutých osudů? Radostné hlasy a hlasy žalné. A cesty bílé, a cesty dálné, kterými nikdy nepůjdu? 47

Básně v knize Lehké a těžké kroky: