II. V REDAKCI „N. L.“

II.
V REDAKCI „N. L.“
Pomalu chorý pán v slunečním kráčí úpalu. Zjev jeho známý vám připadá, ten výraz očí, ty tváře rysy! Čítávali jsme za mlada Nerudovy Sebrané Spisy. Vous, oči, postoj, hlavy sklon! Je to on. 97 Ale když je mrtev třiadvacet let, proč chce se navracet? Náměstí živé, shon, šum a ruch. Jde tiše. Vždyť je duch. Zástupem kráčí; ale dav přechází, nepoznav. Vlna se převalí prudká a živá. A básník osaměl. Vždycky tak bývá. Nyní však zahnul, stále mlčící v Marianskou ulici. Tam, kam kdys chodíval před mnohým rokem, těžkým jde krokem. Ale co chce v těch dobách zlých Neruda v „Národních“? Vy, který spal jste třiadvacet let, vracíte se v jiný svět. Mnoho se lety mění. Co bylo, není. Plyne voda. Není mnohého a mnohého je škoda. Domy se přestaví, setřou se hrany. Reorganisují se strany. Neuzříte, co jste vídal kdys. Odešel Čech a přišel SisSís. Host po schodech však dále šel, varovného hlasu neslyšel. 98 Postavy neznámé tu vidí cizích lidí. Hemží se, kvapí, nepoznají. Čilí se zdají. Na pouti této bludné slyšet z dálky hlučný smích. K. M. Čapek (Ichichichich!) feuilleton hněte, smíchy až rudne. Esprit je časem renitentní, byť popisoval dámy transparentní. Ale Čapek (autorů to kletba!) nedbá. Říká si jen: Čapku, mluv! Ty jsi dědic Nerudův! Neruda hlavou zavrtí: „Proklatý škrabák! Toť silný tabák čtvrt století po smrti!“ Neslyšně přechází, neslyšně kleje; Čapek se hlučně směje. Ale host dál šel cestou rovnou, až stanul před knihovnou. Neslyšně kostnatou ruku zvedal. Zamyšlen chvíli zůstane nad knihou vlastní. 99 Čte v své básni: „Klam, v národech že láska vře. Had hada-li nepozře, drakem se nestane.“ Z dálky slyšet: „Čapku, mluv!“ Zblízka visí portrét Kramářův. Portrét se dívá s nebeských výší, na kohos z těch, co veršíky píší. Nyní host našel knihu pravou. Kyne hlavou. Ohlédne se, péro chopí, v kalamáři stopí. V oka mihu rozevře knihu. Hrd verš tam energicky škrt. Byl to verš jediný, jediná věta. „Chtěl bych být s vámi do skonání světa!“ „Samostatnost“ 28. června 1914.
100