V CHVÍLI NÁVRATU DO FRANCIE

V CHVÍLI NÁVRATU DO FRANCIE (31. srpna 1870.)
Victor Hugo:
Kdo v chvíli, kdy snad Bůh sám ztroskotává, zná hádati, zda strana chmurná bude to či smavá, kam vše se obrátí? Tvá ruka, osude, jež do mlhy se skrývá, co asi tká? Stín hanby bude to či omamivá jitřenka? S nejlepším nejhorší se v dnech těch poměšuje, ó, jaké zlo! Vlast Slavkov, ale císař zasluhuje Waterloo. Já půjdu, Paříži, na půdu tvoji svatou, do zdí tvých. Já vnesu v tebe duši věčné vzňatou vyštvaných. Ježto čas volat tam, kde srdce hrdé bije ku práci, čas tygra zničiti cizího jako zmije domácí, 124 a ježto ideál, který jsme nechápali, dnes tone již, mřít nikdo velký přespříliš, ni vítěziti sláb přespříliš. A ježto na nebi jitřenka chmurná vstává soka, jenž zhrd’, a ježto před námi je pouze volba: sláva anebo smrt, ježto dnes teče krev a ježto střechy plají, v den, který klet! ježto je okamžik, kde baby utíkají, přiletím zpět! A cizinec-li ode hranic dále pokročil, já nechci moci díl, chci nebezpečí ale celý díl! A ježto nepřátel, včerejších našich hostí, se valí proud, já půjdu, Francie má, tvojí před slabostí pokleknout! Napadnu jejich zpěv, jich orly, jejich zbraně, drzý čin; mít podíl na bídě tvé žádám, na tvé haně já, tvůj syn! 125 Divý, však uctivý k neštěstí, ať ti laje kdokoli drz, já líbám nohy tvé a moje oko plaje, ač plno slz. Francie, uvidíš, že v hlavě starce skromné jsem víru kryl, jediná myšlenkamyšlenka, že ty jsi byla pro mne, jediný cíl. A ty mně dovolíš, mně, který z temnot spěje, být děckem tvým; a co se v triumfu zlá rota smíchem směje pohřebním, mně za zlé nevezmeš, že klaně se a prose jdu k tobě sem, tvým čelem oslněn hrdým, jež zlatilo se východem. Dříve v dnech orgie, kdy rozkoš z očí svítí bez víry, podobna révoví suchému, kde se vznítí požáry, když zpita nádherou, triumfem a sny svými tančila’s, když pěla’s, když tě sved’ paprsky prolhanými úspěchu jas, 126 když bylo slyšet fanfáry znít slavné, zřít zábav vír, já prchal, Paříži, jak prorok v době dávné opouštěl Tyr. Císařství v Gomoru když zvrhlo Lutecii, hořkosti pln já k moři odešel, jež velkým smutkem spíjí příboje vln. Tam píseň slyše tvou, blouznění tvého hříchu zmatené, já k tvojí nádheře, k snu tvému, tvému smíchu děl svoje: „Ne!“ Než dnes, kdy přichází na ponuré své pouti Attila, dnes, kdy se celý svět okolo tebe hroutí, stojím zde já! Francie, s tebou být chci v chvíli, kdy tě vláčí za vlasy, ó matko, řetězů tvých článek nad vše sladší nosit chci! Přicházím, ježto dnes v tvář tobě množství hřímá děl, mitrailléz, buď uzříš na hradbách mne státi svojich zpříma či ležet kdes. 127 A možná v zemi tvé, kde naděje vždy září do truchlých dob, v odměnu vyhnanství, Francie, mému stáří popřeješ hrob. Brusel, 31. srpna 1870. „Lumír“ říjen 1914.
128