VESELÝ CHODEC

VESELÝ CHODEC
Den chmurný byl a pod mrakem. A tvoje bytost celá s touhami, nadějemi až k poblácené zemi se těžce nakláněla pod všeho útlakem. Noc přešla dávno a nepřišel den, neslyšels’ ničeho, ledaže sten, neviděls’ ničeho, ledaže rmut, neviděls’ ničeho, ledaže trud. Tu náhle zjevil se na bílé silnici neznámý poutník, vesele pějící, s tlumokem na zádech ku předu kráčeje, tak jako úsměv a tak jako naděje. Tvé srdce plno, že tak si pěješ přes bídu, smutek, tragiku? Tvůj krok je lehký, v dál že spěješ, neznámý poutníku? Tvé čelo hladké, tvé čelo bez vrásky, jako by nebyly než sladké otázky, tvé oko jasné, hledíc v před, jako by zahradou v květu byl svět? A hlas tvůj jásavě hovoří s ozvěnou, zápasí s ní, 129 jako by cestou, vavříny zdobenou, šly tvoje dni; nepříznivě nesklonily se nikdy vážky, zápasy byly bez porážky? Poutníku neznámý po bílé silnici, z neznáma přišedší, v ně zase spějící, poutníku veselý, radostně žijící: čím je to, že se nebe náhle jasní? Odkud verš radostný v pochmurné básni? odkud hlas jásavý v souzvuku smutku? Což bolest není vskutku? Mizíš mi v záhybu, doznívá tvoje nota bez slibů. Ale zlých reflexí černá rota, tušení bezejmenná prchají zaplašena. Myslím, že jiskra zakmitne, myslím, že slunce zasvitne, myslím, že dozní stensten, myslím, že zkrásní sen. Nevím, kdo jsi, kam jdeš, tvou pravdu neznám, tvou lež, nic z toho, co z tebe tryská, pěje si, výská. Ale ať kdokoli, zahnal jsi chmuru, zvolal jsi „Vzhůru!“ 130 v zlý okamžik. Poutníku neznámý, skrytý už mlhami, dík! „Samostatnost“ 6. září 1914.
131