Po letech hněvu.
Již’s přišla pozdě duši mojí vštříc,
ba pozdě sklonila se Tvoje líc
s úsměvem lásky, touhy, důvěry
na chladná moje prsa, hledajíc
v nich tentýž čistý zápal bez měry.
Nač ostychem ta smutná slova tajit,
že souzeno nám pozdě již se najít?!
Když hledal jsem Tě, dětsky nedočkav
svým každným snem a dechem, rozepjav
mladistvou náruč – bez účasti
Ty’s míjela mě jak ten hluchý dav
lhostejných lidí..lidí... Teď chceš klásti
dlaň svoji vřelou v chladnou ruku mou,
když je tak mdlou a malátnou!
Proč zemdlí člověk dlouhým čekáním?
proč musí zemdlít? – Těžce ukláním,
[35]
jak nechápal bych hloubku svého štěstí,
bezcitnou hlavu Tvojim ku skráním
a zdá se mi, že stejně bych ji snésti
moh’ ku podušce tvrdé v rakvi chladné –
sestárlé srdce snad víc neomládne...
Proč, chudobko má bledá, nezkvetla’s,
když družek Tvojich, jasných sedmikrás
po stráni bylo jako jitřní rosy?
když vonno bylo, teplo, plno krás? –
Hle, černi zbyli na stromech jen kosi,
již ztuhla půda, na všem jest již jiní –
a Ty mi, pozdní lásko, zkvétáš nyní!..
Leč nedávám Ti ruku k rozchodu.
Vždyť v podzimkovou, prázdnou přírodu
zář slunce, když se z mlh vyvine,
vykouzlí často jarní lahodu.
A pro to vratké štěstí, jež mi kyne,
když doby zašlé vzpomínkou mi vzplanou,
já tisknu Tobě dlaň na přivítanou!
36