Na vodách.
(Idylka k svátku.)
Kdy as někde hvězda padne?
Vůkol jasno jako za dne.
Slýchávala jistit lidi,
že kdo hvězdu padat vidí,
co v tom mžiku přeje sobě,
všeho dojde v brzké době.
Umínila sobě přáti
nejkrasší, co moh’ by dáti
osud někdy v ruce její.
Hledí k nebi, rty se chvějí
polohlasným toho zvukem,
co jí v hrudi bouří tlukem.
S úzkou loďkou kolíbá se
v ostříbřené řeky kráse.
[43]
Vůkol jasno jako za dne.
Kdy as někde hvězda spadne?
Tím ji slyším srdce tlouci:
Kéž by moje vzdechy vroucí
tušil rybák, rybák drahý
a tu kytku, již mu vlahý
proud donáší každodenně,
kéž by poznal, roztouženě
lovil si ji z klína řeky,
k ústům tiskl její vděky:
víc by věru z nitra její
slz vylíbal než krůpějí,
jimiž proud ji střísnil v poutipouti.
Kéž by přál si spočinouti
na mém srdci osiřelém,
pátrala bych v oku vřelém
po duši, té rybce zlaté,
kam má ploutve rozepjaté,
v kterou stranu nejvíc touží,
dosud-li však volně krouží,
věru bych ji okamžitě
lapila v svých očí sítě!
Obou loďky podle sebe,
nad hlavami hvězdné nebe,
kéž bychom tak spolu sami
pluli v tichu nad vodami!
Přitisknuv mě jednou k sobě,
druhou rukou loďky obě
řídil by, mou při své hlavu,
šťastné lásky ku přístavu.
44
Zrovna nad ní – Bože svatý,
rozpředl se řetěz zlatý,
z toho druhý, z toho třetí
vyvinul se, s nebe letí
střemhlav vody do zrcadla –
Bože, to už hvězda spadla! –
Jako v temný mráček luna
stopila do loďky lůna
hlavinka se kadeřavá.
Za podušku bílou dává
teplé si a měkké dlaně.
Vlažný vánek z vodní pláně
ochlazuje horké skráně,
trnutím pak sladkým stele
po kyprém se lehce těle.
Kolem boků loďky klidné
štěbetají vlnky vlídné
jako písní uspávavou..uspávavou...
V mladé hlavě stále nové
hučí vlny myšlenkové
jako písní uspávavou.
Myšlenky i vlny znějí
čím dál slaběj’, stlumeněji,
slaběj’, až je prázdno v sluchu,
slaběj’, až je prázdno v duchu – –
Prudčeji tu vodní plání
zved’ se vítr z nenadání.
Loďka klidná pohnula se,
v před se šine, stojí zase
45
a teď opět proudu svahem
plyne dále volným tahem
jako labuť plna něhy
neřízena mezi břehy.
V klínu hor, pak v nízké pláni
dál se sklání, dál se sklání..sklání...
Teď jak mrazem tknuta vězí
nepohnutě při pobřeží. –
Stín to jasnou řekou lítá?
Ne, to jiná loď se kmitá
mezi břehy, k ní se blíží,
zvučná vesla u ní hříží. –
Rybářka se plaše zvedla
probuzená – kolem hledla.
Nesvitly to růže zory
v oči její z blízké hory,
červánky však mužných tváří
teplým ohněm vstříc jí září;
neblesklo to slunce před ní,
že se noc snad chýlí ke dni,
očí pár však pronikavý
převlídným jí světem zdraví;
nerokotá své to plesy
sladký slavík v blízku kdesi,
ale hudba lásky měkká
proudem slov jí v duši stéká:
„Marně dneska v nepokoji
kytici jsem čekal tvoji,
46
stesk mě vyštval z klína lože
k bludné plavbě a tu Bože!
kytice tvých rajských vděků
plná pro mne vonných léků
připlula mi. – Co chci více?
Smím ty oči, smím ty líce
též tak líbat bez ostychuostychu,
jako dříve v nočním tichu
líbal jsem ty mrtvé květy,
líbal, až jsem znavil rety?“
Dotek’ se jí obličeje.
Němá štěstím jen se chvěje
Obou loďky podle sebe,
nad hlavami hvězdné nebe
plují šťastni, plují sami
poklidnými nad vodami.
Stisknuv dívku jednou k sobě,
druhou rukou loďky obě
řídí, její při své hlavu,
blahé lásky ku přístavu. – –
Idylka má v konci stojí.
Přesvědčil jsem duši Tvoji,
sestřenko, o řeči lidí,
že kdo hvězdu padat vidí,
co v tom mžiku přeje sobě,
všeho dojde v brzké době?
Nuže, dítě roztomilé,
až hvězdami noční chvíle
47
o Tvůj svátek pozatřpytne,
pátrej, zda-li hvězda slítne
někde na té nebes báni
a svých ňader tajná přání
při tom šeptej potichu si –
vyplnit se všechno musí,
čím Tvé srdce rozehřáto:
idylka má ručí za to.
Podal jsem Ti k svátku dosti:
zlatý klíček k blaženosti. –
48