Na vlastenské básníře.

Karel Sudimír Šnajdr

Na vlastenské básníře.
Bratří v Bohu, kterýmž sláva Čela věncem obvinuje, Jimiž jazyk mateřský náš Nové květy vystřeluje; Starému, hle! básníkovi Hleďte vlídných rukou podat, Jenž se – ač již blíže hrobu – Českému chce zpěvu oddat! 27 Ovšem, ovšem málo slávy Lyrou jeho nabudete, Neboť na počátku zymy Ztěžka pozdní kvítek kvete: Předc však – byť vám dost nelíbě Starý básník česky zpíval – Za důkaz to všecky mějte, Jazyk že y vlast miloval. Vlasti drahá, řeči milá! Již ponejprv rtové mluví, Aj! ty duchu švarných předkůpředků, Jenž mi se – ač pozdě! – jeví: Mějtež obět, kterou lyra – Germanská prv – vám přináší, Skloníc ke mně hlavy rcete: „Uvítej nám, my jsme naši!” 28 Ano naši jsme a budem, Dokud ve mně žíla bije, Dokud ještě Můza česká Okolo mne věnce vije; Dokud slavík u potoka Sladké libozpěvy pěje, Dokud nevyhaslý oheň Boha našeho mne hřeje. A když někdy starý básník V hrobě bude odpočívat, Lyra zaprášená mlčet, Pěnice nad hrobem zpívat: Tu se bratří k vršku mějte, V nějž mne hrobník ukolébal, Rcete: „Spí starečku sladce, „NebNeb jsy vlast a řeč miloval!“ 29