Poustevník.

Poustevník. 20. září 1820.
V borovém na skále háji Stála někdy poušť, Za ní maličká zahrádka, Vedlé tmavá houšť. Před okénkem bublal potok Skrze kvítečka, Asy třidcet kroků dále Byla kaplička. 120 Na té lesní poušti bydlel Smutný mládenec, Žíněný na těle rubáš, Na hlavě věnec. V jedné svadlé ruce žaltář, V druhé růženec; V samotě jsa jenom doma, V světě cyzynec. Ráno když odzvonil v kapli, Šel v zahrádce rýt, Modliti se mezy růže, Líce slzou mýt. V poledne podruhé zvonil, Večer potřetí, Před spaním pak počal k harfě Přesmutně pěti. 121 Žádný k němu přijít nesměl; Neb se lidí bál, Zvláště ale sličným dívkám Vždy se vyhýbal: Snažně prosyl, na pokoji By ho nechaly, A k lesní kapličce nikdy Neputovaly. Vidouc slzy v jeho očích, Žádný tam nešel, Takže samoten dvě leta V té poušti bydlel; A když třikrát za den zavzněl Z kapličky zvonec, Říkávali: „Ach! to zvoní Smutný mládenec.“ 122 Jednou ale skrze tři dni Zvoneček nezněl; Tu se ulek lid pod skalou – „Vždyť snad neumřel?“ Strachem bledý k poušti lezl, Však – bez naděje, Kamby poustevník se poděl, Smutně hledaje. Až – hle! v kapli, před oltářem Leží mládenec, Žíněný na těle rubáš, Na hlavě věnec. Ve studených rukou drží Žaltář, růženec – – Do nebe se odstěhoval, Světa cyzynec. 123 List na harfě visý malý S zlatou literou: „Ten, jenž tady odpočívá, Umřel jest láskou. Černá nevěrnost milenky Sem ho zahnala, Černá nevěrnost milenky Srdce užrala.“užrala. „MládencyMládency! co světem nyní Blaze kráčíte, V srdcých o bolestech lásky Ještě nevíte: Utíkejtež před dívkami, Jako rychlý chrt; Nebť vám všecky za upřímnou Lásku dají – smrt!“ – 124