Jan za chrta dán.

Jan za chrta dán. (Staročeská povídka.)
1. Pospěšte sem pacholátka S děvčaty! Starec bude s lyrou v ruce Zpívati, Do minulých časů hledí Jeho duch – Popřejtež mu pozorlivý, Tichý sluch! – 118 V Hrubých Kozojedech*) leží Přes průhon Ještě podnes stará studně, A v ní zvon. Zvonu však již oko lidské Nezhlídne, Aniž vás kdy k modlitbě hlas Pobídne. Jenom jednou, přede mnoha Století, Pobožné měl staré ženě Zazněti. Ta v té studni len a přízy Máchala, A jej do polou ven na ní Vytáhla. ——— *) Vesnice na Dymokursku v Bydžovském kraji. 119 Užasla, a velkou hrůzou Omdlela; Zvon ale y s přízy z ruky Pustila! Tu zvon s hřmotem přenáramným Ke dnu kles, Zazněl, až se hnul a zatřás’ Vrch y les: „Jan, Jan za chrta dán!“ 120 2. Jede ostrým klusem domů Hrubokozojedský pán; Vedlé něho vede chrty Věrný slúha, dobrý Jan. Rytíř, jako mračná bouře S koně dolů škaredí, Že mu o psu nejmilejším Lidé nevědí! Třetí den již v širém poli, V lesých, skalách hledají; O ztraceném ale chrtu Ani zdání nemají. Přesmutně se domů vracý, Tichý jako noc a smrt Rytíř, často vzdechna volá: „Ach, kdež jest můj chrt!“ 121 Na sylnicy stojí bába Na dvě berle sehnutá, Škaredá, co sový hlava, Jednooká, hrbatá; V tvářnosti je samá brázda, Ruka kůže jen a hnát – Hlasem – jako vrání krákot – Jezdcům káže stát! „Kaž, rytíři! svému hřebcy, Svému lidu zadržet; Po čemž trudným čelem dychtíš, Ode mne lze obdržet. O tvém prchlém milencovi, O tvém drahém chrtu vím, Zadarmo ti ale, věru! O něm nepovím!“nepovím! 122 „VydášliVydášli mi svého Jana, Bude zejtra doma chrt. – Co s ním počnu? – Černokněžku Zmladí jinochova smrt. Mámli – tak jest v hvězdách psáno – Děvče zas se usmívat, V jinošské se krvi musým Častěj umývat!“ – Na ta hrozná slova zbledl Švarný jinoch, co stěna, Mezy nadějí a strachem Vrhl se na kolena; Lítostivým hlasem prosý Statečného rytíře, Život věrnéhoby slúhy Nedal za zvíře! 123 Rytíř však jen horkou vášeň Svého srdce poslouchal, Na tvář bledou, poslzenou Svého Jana nekoukal. – „Přiveď chrta – pravil k babě – Zejtra na usvitě k nám; Věru, že ti bez meškání Jana za něj dám!“ – 124 3. Jitro se červená z východní brány, U hradu čeká již baba a chrt. Pacholík,Pacholík neusnuv z strážnice hledí, Vidí své neštěstí, vidí svou smrt! Klopýtá k rytíři: „Pane! o pane! Milost a outrpnost s ubohým měj! Nedávej kouzelné pravicy Jana, Sluneční záři a život mu přej!přej!“ Rytíř však nad chrtem radostí jasá, Neslyší jinochův žalostný hlas; Objímá babu, y objímá chrta, Poroučí přistrojit radostný kvas. – A když se s večerem baba uklízý, Jana jí v okovech ven vyvedou – Dracy dva ve voze škaredočerném S Janem a s babou se k lesu berou! 125 4. Neminulo ale ani Pět neděl, Chrt ten draze vykoupený Zcepeněl! – Tu sy rytíř vlasy trhal, Hořem vyl; Chrta však již ani Jana Nezbudil! A když divé bolesti čas Ukrotil, Srdce opět lidským cytům Navrátil: Tu ho počal v svědomí červ Hryznouti, Nad oči mu Janův obraz Vinouti. – 126 „Jene! – volal často – Jene Nevinný! Ukrutností svého pána Zničený! Nakloň ke mně z přísných nebes Hlavu svou, A odpusť mi želícýmu Vinnu mou!“ – Nato kázal kostelíček Založit, Při něm dřevěnou zvonicy Postavit. Na ni svěsyt zvon ze stříbra Jasného, Jímžby denně za Jana se Zvonilo. 127 Když však naň ponejprv zvonit Počali, Hrůzou všem u zvonu zuby Cvakali; Nebo místo zvuku stříbra Zazněl hlas Hřímajícý, až se kostel Pozatřás’: „Jan, Jan za chrta dán!“ – 128 5. Slyše to pán Kozojedský Hořce počal plakati; Oděv rytířský se sebe Divou rukou trhati. Rubáš žíněný sy kázal Přinest, ním se přiodil, A k dřevěné zvonicy se Za zvoníka dostavil. A – hle! ke zvonu když dolez Provazu se uchopil; Červa v srdcy žeroucýho V okamžení necýtil; Aniž víc zvon taká slova Nevydával ze sebe; Zněl však, co hlas Cherubína, Když se vracý do nebe. – 129 Jednou se však po klekání Starý zvoník nevrátil; Pod zvonem ho zvonícýho Šíp kostlivcův uchvátil. Ale na pokojné tváři Ruka cyzý napsala: Že se jemu vina velká Milostně prominula! 130 6. Po časech, po letech, když se odbojců Strašlivý po Čechách rozbouřil shon, Rozkotal kostelík, rozkotal hradbu, Zvonicy strhli, y stříbrný zvon; Strhli, však nezhltli; nebť mocná ruka Božího anjela ukryla jej, Zaryvši do sypké hluboké studně – Můžešli, Žižkovče! děl se o něj! – Od oné doby tu spočíval v chladné Vodě a bařině stříbrný zvon; Okolo něho sy bučela stáda, Zahřmělo lovectví, křepčení, hon! Pořád tu v hlubině skrytý zůstával, Až jej předc v podivně osudný den Pobožné babičky usvadlá ruka S předivem napolou vytáhla ven! 131 Tenkráte naposled výslovným hlasem Vyvolal: „Jan, Jan, Jan, za chrta dán!“ Potom již nebyl až do časů dnešních Slyšán, ni smrtelným okem vidán. Bezpečně sousedé vodu teď váží, Bezpečně máčejí konopě, len; Zvon zmizel na věky; nikdy ho žádný Nevydá na světlo ze studně ven! – 132 7. Zpomínejtež tedy, dítky! Na zvonec; Přivedl jsem povídku již Na konec. Dáleby vám bylo marno Zpívati, Počínáť z vás mnohé očkem Mžírati! – Vezměte sy příklad z mého Rytíře, Nedávejte duši drahou Za zvíře. Hleďte z mládí každou vášeň Krotiti, Tak se Bohu, lidu všemu Líbiti! 133 Odevzdejte se teď tiše Spaní v moc, Pán Bůh náš vám ražič dáti Dobrou noc! Dřív však, než vám očka sklíží Spánek váš, Za Jana se pomodlete Otčenáš! – 134