VI.
Když poprv zřel jsem v žárné Tvoje oko,
Když poprv zřel jsem v žárné Tvoje oko,
a poprv na mne žhavé Tvoje oko
ty palčivé své jiskry metalo:
tu v duši mněl jsem, že to Tvoje oko
mé srdce zničí lásky zážehem,
a já že hledě s touhou v Tvoje oko
již jedním celý vzplanu pohledem.
Než hledě v tvář Tvou i v to Tvoje oko,
z ledného moře severní jak zář,
tak plálo z líce žárné Tvoje oko,
že led i oheň rázem mne tu jal.
Když však se láska vkradla v Tvoje oko,
a první líbek tvář Tvou rozehřál,
tu jemnou září svitlo Tvoje oko
a teplý vánek z Tvého líce vál,
a teď jak měsíc lásky Tvoje oko
a mně blahostná touha srdcem jde,
když tvář Tvou líbám hledě v Tvoje oko.
131