DĚDOVY VRÁSKY.

DĚDOVY VRÁSKY.
Kdys při teploučkém krbu v rodné chatě, jež v starodávném, záplatovém šatě, jak stařenka už přishrbená, šedá tam na podhoří s tíží čelo zvedá, já na klíně jsem dědu svému seděl; on se zálibou na kruh rodný hleděl, jenž při bzučivém kolovrátků šumu se kolem kruhu v těsném stlačil tlumu a jakby hlavy drahé sobě sčítal z nás každého svým matným okem vítal. Tu na čelo mu padlo moje oko, kde vrásky vryty byly přehluboko a v dětské snaze hravého vždy mládí již ruka zbrázděné to čelo hladí a slabým prstem vrásky setřít pílí, jež dlouhá léta ostrým hrotem ryly. Děd pousmál se, sňal mou ruku s čela, [3] jež údolí ta žalu srovnat chtěla, pak chvilku cosi ve své duši zvídal a k nám se vnukům takto rozpovídal: “Ty tváře vaše, děti, malé, jasné, kdy v západě už moje slunce hasne, jak hvězdy, jež se v nočním nebi třpytí, mně na života uschlé květy svítí! Vy hladká ještě líčka, čela máte, kéž vrásek hrot je nikdy nerozmate, neb, děti, ne vždy v květný záhon tváří, zaryje brázdy klidné, šedé stáří, v nichž zvadlých květů zlaté símě zraje pro blaženější než ta země kraje: jsou vrásky často temné runy čteny, porostlé šedého jen stáří mechem, však hluboké a plné tajným vzdechem, jež osud vyryl chrám již na zbořený – jsou nade hrobem jako nápis němý, kde všecka naděj v černé hnije zemi, a tvář ta vráskovatá, mrtvobledá, kronika jest to zpráchnivělá, šedá, tajemných plná dějů, temných věstí, z nichž všechno vyčteš, jenom žádné štěstí. Chci, děti, z jedné také knihy bolu, již na čele mi hladkém kdysi, vzňatém můj život napsal přiostřeným dlátem, vám přečísť ňákou aspoň kapitolu; 4 vy, děti, pozor na ty věsti dejte a hluboko je ve svém srdci skrejte! Jak jezero, jež jarní větřík hladí, skvělo se v rodné vísce moje mládí! Ta víska v sadě skryta ve květnatém, jak kamínek se v kroužku tají zlatém, mně v duši tane z dětenské mé doby jak křížek spadlý mými nade hroby. Kolem ní háje, sady, role, luhy kvetoucí svoje rozstíraly duhy, z nichž ptactva zpěvy, vonný zádech květů na větrném ku vísce spěly letu, a dále stráně, pahrbky a hory jak bdělých strážců ostražité sbory, se mocným kruhem nad dědinou spjaly a zlatým věncem na skráních vždy vzplály, když slunce k uvítání, k rozloučení se v červánkovém vzňalo ve plameni. Tam srdce moje ve mládeže družbě jak kalich květu mušce křídlozlaté, paprskům slunce, rose stříbrem vzňaté se otvíralo každé citův tužbě: tu větrem rozletlo se po vůkolí, tam s kvítkem chudým zastesklo si v poli, tu v luhu, kde se steré květy rděly, si kolem sebe ráj stvořilo celý 5 a pak-li při potoka spělo šumu, s ním také šumnou spřádalo si dumu, i se skřivánkem zpěvném ve závodu se v povětrnou neslo ve svobodu vždy výš’ a výše toužíc ku nebesku, až v slunečním se pozlatilo lesku; a jak v mém ňadru srdce rozkvetalo, tak růžemi i moje líčko plálo: nižádný červík nehlod’ dvě ty růže, jež v srdci, v tváři panenské jak drůže pospolu pučely a spolu květly. Já rostl jako v boru jasan světlý, vždy přímý, jasný s duší průzračivou a s myslí jako jarní větřík tklivou. Mé čelo jasné klenulo se směle jak nad ním nebe vzpjaté, ohvězdělé, a jak tam nové hvězdy, nové světy vždy jasnějšími prorážejí vzněty, tak na mém čele povždy víc a více ty ducha skryté prokmitaly svíce; a pak-li někdy mráček přikryl sivý, ten duše světlé stánek průzračivý, tu starostlivá ruka dobré matky, jak vonný větřík jarní teplý, hladký mlhu ranní stírá z luhu květnatého, vždy shladila tu chmuru s čela mého. – 6 Rozlehlým matka sama vládla lánem v tom dole květném, hojně požehnaném; neb otec dávno v chladném dřímal hrobě nechav jí starost, slzy, pusté vzdechy, ten smutný úděl vdovy bez útěchy, – v kolébce mne pak osiřelé robě. Já proto otce nepoznal jsem ani, ni cítil ruky jeho požehnání, i oteckých slov setbu hojnou, zlatou jsem nevnímal svou duší ještě spjatou. Však za to máť, jak hvězda večernice, jež v zapadajícím se slunci třpýtí, a na květ sírý leskem perly svítí, svou všechnu záři na mé vlila líce; tam v srdci jejím ňader ve zákrytu jsem jasný pramen blahých našel citů, při němž tak sladce moje duše sněla, an nad ní matka s jasným okem bděla. Z úst jejích zpěvů nápěv staroslavný zavzníval kolem nábožně a svatě, že jako v chrámu v naší bylo chatě; však ctěn tam ještě řád byl otcův dávný: na stěnách v koutku obrazy se skvěly patronův země, matky bolestivé, tam na kříž vbity Krista údy pněly a pod ním světlo plálo věčně živé; pod chudým tímto chýže pod oltářem, stůl bílým krytý prostěradlem svítal 7 a příchozím, by pozasedli, vítal, tam bible svatá zbožným se žaltářem vždy otevřeny byly k pobožnostem, tam sůl a chléb vždy posilnění skytal, kdykoliv přišli, třeba cizím hostem, u dveří pak, by pokropili čela, kropenka s vodou třikrálovou tkvěla. Jest hříchem, děti, že ta stará léta, ty řády otcův věky posvěcené, jsou zvyky jenom prázdné, bezecenné těm odrodilým synům toho světa; já cítím ještě v šedém nyní stáří tu blahou jejich ve svém srdci záři, vždyť jako rosa v žhavý kalich květu mně v srdce padal lesk těch zbožných vznětů; mně také vždycky rodná moje chatka jak posvěcený chrámu stan se skvěla, v němž na modlitbách jako kněžka dlela se srdcem otevřeným moje matka. – Tak mládí mé se klidným chvělo ruchem jak mladý strůmek teplým, jarním vzduchem: tu tam se růžové již poupě rdělo, nad nímž se ptáče sladce rozepělo. Mně matka v chatě, příroda zas v stráni do duše mladé dvojí setbu sily a v srdce mého nakypřelé pláni již mnohé kvítko lásky vypěstily; 8 však má i snaha půdu vzdělávala, by hojnou žatbu jednou světu dala. Tak duše má i rámě mohutnělo, a jako zvon mi v prsou srdce znělo: již na švarného vzrost’ jsem na mládence, vždy volný, sviží, jako křídlo ptence, svou duší zbožný, srdcem jasný, vřelý, že přede mnou se jako rajské brány s tím blahým žitím svět otvíral celý. Já hotov byl už všecky srazit rány, jež na duši neb na mé přímé čelo by rámě zloby zasaditi chtělo. Však byly rány, cítím je až dosud, neb krutou válku vede někdy osud. – Náš lán se bohatými vinul lady, tu role bujná, tam zase luhy, sady se širokými rozstíraly pruhy, že kol mu nebyl roven statek druhý; my k tomu na svobodné žili půdě a pot cedili na vlastní jen hrůdě; neb otec, děd i řada předkův celá svá pod robotou neskláněla čela po sobě dědíc práva svobodníků – ne kruté jho nevolných robotníků. Já po nich také volnost převzal jasnou, v níž jediné to srdce, ducha símě v květnici tady rozvíjí se krásnou 9 a jasněji to čela plane týmě! – Tak zmužněv vzal jsem s beder matky staré v své ruce mladé, bujnou krví jaré jho vlády obtížné již hlavě bílé, bych křídla svá též vlastní zkusil v síle. Ne ruku jenom, – srdce, rozum taky, ty kouzedlné duše lidské páky, pilnosti vřelé mocným proudem hnané jsem k práci napnul matkou požehnané. Tak jará moje, plná ohně snaha za větším povždy spěla zdarem blaha: jak moře po květnatém, širém dole se zlatým klasem má vlnila role, a růžovým se stromy rděly plodem tu v sadě šírém, tam zas úzkým svodem, ve stájích ržali bujní, mladí koně, a po trávnatém svěžích lučin honě se stáda skotu ovcí kadeřavých při hudbě proháněla zvonců hravých, a doma sypky, podlahy a spíže zlatého zrní sotva nesly tíže. Tam v kruhu čeledi a staré matky jsem doma blahoslavil mír ten sladký, jenž nezkalený v jizbě zářil našínaší, jak nad zemí se jasné nebe vznáší – neb v pole zašel krásné na vycházky a po pěšinkách bloudil v duši vzňatý, jež hedvábné jak lesknoucí se pásky 10 ten kment mých rolí protkávaly zlatý. Však časně mír ten krutý osud zkalil a jako skála v mé se srdce svalil. My s panským dvorcem v polích sousedili, jej robotníků vzdělávaly řady, – bič šlehal jim nad shrbenými zády, ač krvavé již poty s čela lily. Němčisko jakés bylo panství správcem – já nikdy s takým v lidském těle dravcem jsem nepotkal se v celé žití době a nevím dosud, jak v té ve nádobě jen tolik ďáblů mohlo skrýti peklo, že kam jen vkročil oko v slzách teklo. Bylť skřítek vyzáblý to, holých lící se sporou, ježatou na hlavě kštící, na nožkách tenkých jako rákosina seděla prsa zapadlá a úzká a ústa jeho jako hádě kluzká vždy jedovatá třísnila mu slina, a jak dvě slunce z mračen rudé krví rděly se oči jeho z podobrví. To zvíře, děti, v lidském skryto těle ty všecky vrásky na mém rylo čele. – Až posud jasná moje byla skráně, však povždy už ji černá vráska stáhla, kdy na práci jsem panské viděl maně, an vycházka mne v naše pole táhla, 11 jak bič nad hlavou robotníků šlehal a na shrbené jejich záda lehal. Tu vždy jsem ve své kormoutil se duši, kdy nářky, pláče, vzdechy přitlumeny a hluboké, až z prsou rvané steny tam s lánů panských v mé padaly uši. A byly děti, starci tam v té strasti, i ženy, ježto pod svým srdcem kryly to blahé símě mateřiných slasti a všicci v slzách svoje líce myli. Což divu také, že má duše volná nemohla snést’ ta bědování bolná, že tu tam slovo prohodil jsem perné o nelidskosti, zlobě ďábla černé, že zatínal jsem hněvem svoje pěstě a ukazoval k lásce, k práva cestě: vždyť ti tam trnovými pode věnci mí bratři byli, moji sourozenci, a mnohého z nich svazek krve sladký mně k srdci poutal, k srdci drahé matky. Však hluché bylo srdce pro ďáblovo každičké moje přiostřené slovo; on vysmál mé se po lidskosti snaze a robotníci spláceli ji draze: neb krutěji vždy ruka na ně sáhla a víc a více jejich pouta stáhla, tu nemoh’ jsem té zloby křivdy snésti a zaťatou jsem pohrozil jí pěstí. 12 Jedenkráte opět práce za úkolem jsem požehnaným ubíral se polem, nade mnou nebe ve záři se skvělo – zdaž tenkrát’ as tam boží oko tkvělo. Řad robotníků s čela pot si stíral a opodál se správčík o hůl vzpíral; jak shledl mne, už bičík v ruce zdvíhal, jenž jako hádě ve slunci se míhal, a sípavým se rozekřikl hlasem, by pílili a nemařili časem, ač každý z nich svou v práci tužil sílu a napnutu měl v sobě každou žílu. – Tu starec jeden na zem klesl mdlobou, a již tu správčík s holí byl i zlobou: on nohou kopal vetché starce údy, on kamenité na něj metal hrudy, jej bičem mrskal, vlasy rval mu šedé, až krví zalily se, tváře bledé. Jak lev, jenž z dáli teplou krev byl zočil, jsem jedním skokem v místo vraždy skočil a v mocné páže stiskl zvíře divé, a zatřás’ ním, že málo bylo živé; snad bych je byl až k smrti zdrtil zcela – tak vztek a zlost mi žíly rozkypěla – kdyby jej robotníci nevytrhli, již k obraně se kata na mne vrhli. Byl ovšem čin to, hoden lásky Krista, a já když z krvavého bral se místa 13 a volný v pokojné zas duši bádal, jim za něj v srdci němé díky skládal; neb v duši vstoup’ mi kletý obraz vraha, ač ruku mou tam lidská vedla snaha. Když pak jsem zrak svůj zpět obrátil zdáli dvě rudé oči za mnou v hrozbě plály, a pěsť v povětří s knutou vymrštěnou, jež jako blesk se prokmitala vzduchem, mně zvěstovala svištícím už ruchem, že mračna se a v mračnech hromy ženou. Nedlouho na se dala čekat zloba a s první ranou přišel posel Joba: dráb panský vrazil v tiché bydlo naše, jehožto prahy svobodné a klidné nepřekročila v službě škodoslídné nižádná dosud noha satanáše. Ty tváře, děti, vymřely už nyní, jež na panské se krmívali síni: před vrchností jak andělovo líce skroušeně, svatě jejich plály svíce, však k nižším-li své obrátili čelo, hned ďábelským se ohněm pozardělo a jako mračno bleskův dštilo hrůzu na ubohou tu bídnou, selskou lůzu! Tak i ten posel z ruky přejav pána s andělskou tváří osudnou mně zprávu teď v rudého se změnil na satana 14 a hromem na mou vysypal ji hlavu: že nejsem já prý žádným svobodníkem, že službou mám jít na panské hned lány, jak pergamen prý hlásí vyhledaný – tak stále v sluch mi vzteklým lehal křikem. Stál jsem tu před ním plný podivení, jakby mne hrůzné jakés jalo snění, a duše volná se mi pozachvěla jak nad planinou lípa rozestřelá, když první vichr z mračna do ní vpadl, jíž v bouři potom celý věnec svadl. Však brzy z toho chvění se a ticha svobody svatá vzbouřila se pýcha, když shledl jsem v tom duše vzňatém pýři, kam hrot ten zrádně vymrštěný míří. Já drábu volnou pohrozil jsem rukou, jež neschromena robotnickou mukou, by klidil se a nekazil mně vzduchu svým dechem palným otrockého puchu, jinak že zkusí, jak na křivém hřbetě, jenž panskému již uvyk karabáči jak hafan řetězi, jejž sebou vláčí, též selské pěstě pádná rána hněte! Dráb vztekem, strachem rudé líce měnil, jak pes odtáhl, avšak zuby cenil. – Však lev jen první zahnal z hvozdu fenu, jež první na něj plivla zlosti pěnu – hafanů smyčka brzo dorazila, 15 by bujnou jeho sílu ukrotila. Již zprávce s drábův ozbrojeným plukem sem dorazil a dům oblehl hlukem, v své ruce zvedal papír šedožlutý – pergamen byl to drábem zpomenutý, v němž prý tak psáno, že má práva stará jsou jenom prázdná, dechovitá pára - a jako mečem nad hlavou ním točil. Když svitku tu jsem větrem mávat zočil, tu v duši mněl jsem, tam že již se zvedá anděla smrti peruť sinobledá. Teď marná, děti, všechna byla slova, že pergamenu blána podvod chová, že rozhodne to teprv výrok soudu, zdaž poddanskou, neb svobodnou mám hroudu, a marná byla vzpoura také všaká rozdrtit silou jedového draka. Jak katani se drábi na mne vrhli a k zemi moji volnou šíji strhli. Když potom v správce zaslechl jsem slovech, cos o mučírně, knutě, o okovech, jestliže panské služby nepodniknu, já vida, že tu sotva vzdorem vzniknu a větší bych ušetřil matce žaly, jíž oči slzami se zalévaly, a jež se nade mnou tu bledá chvěla jak nad potokem vrba rozšumělá – to všecko vida, vše to v duši váže 16 jsem bujné proto tenkrát skrotil páže a odhodlal se pod jho lživodlužné, poslati kohos’ z čeledi své služné; mněl při sobě jsem, čas že všecko zvrátí, a já že zase volným budu státi. Však jako ďábel, jenž své ostré drápy vždy hlouběji v to srdce lidské ztápí, rozesmál správčík sýpavým se chechtem, jak řetězů by zarachotil řechtem, a katanským pak hlasem ke mně pravil, bych na robotu svá jen záda spravil, neb na mou osobu že jenom spadá ta služebnost, jak pergamen prý žádá, a bych už déle nemařil mu chvíli a k robotníkův přidružil se píli. Tu ještě jednou pýcha má se vzňala a hrozivá již ruka ránu nesla – než přede mnou tu stará matka klesla, jíž v mokrém oku němá prosba tála, a jako větev podetnutá zvadlá ta vymrštěná ruka dolů padla. – Tak, děti, já, jenž nad svých bratří vzlikem, jenž po panském se rozlehával poli, se útrpnými kormoutíval boly, sám nyní s nimi stal se robotníkem. Když poprvé má dosud volná bedra 17 za palčivého tam na pláni vedra se sklonila pod nevolníka tíží: tu v čelo moje dosud hladké, sviží se brázdou šírou první vryla vráska – ta první srdce zacelená rána; v tom hrobě jejím volnost pochována – ta duše lidské nejsvětější částka. Hrobaři mnozí, hroty, rádla sterá ji vykopali, prvou ze sedmera: bič panský, hole drábů sukovité, posměchy, rouhání a řeči dravé, lité, blesk očí žhavých, tváře, ústa křivá, zem tvrdá, žárná, žízeň zápalčivá, pot s čela řinoucí se, skrvavený, pak kolem mne ty steré bratrů steny a vše ta krutá robotění sužba, ba vlastní má i po svobodě tužba i vědomé to nevolnosti zdání – vše to tu vrásku v moji rylo skráni. Tu zkusil jsem, když osud tak se zvrátil, co s volností jsem všecko teprv ztratil. Dům můj mně hynul, hynula i mladost, v mém oku všecka povyhasla radost, mé duše strůmek, v srdci růže vadly jak květy, na něž mrazné větry padly. Jest člověk, děti, jemuž volnost zhasla, jak křoví, s něhož bouře květy střásla – jen holé trní, v němž chudičké ptáče, 18 to srdce pusté žalnou písní pláče, – jest jako bludné, osiřelé robě, jemužto matka hnije v černém hrobě: je každý kopne, i ten pes naň štěkne, když siré údy s prosbou k dveřím vlekne – a duše jeho, poušť to vypražená, v níž žádné zřídlo, žádný strůmek stinný neskytá chodci pažit pohostinný, vždyť sama pláň ta po krůpěji stená. – Však byla dosud jediná to rána, ač do srdce mi nejhlubšího vklána. Já mužně nesl všecky její metly, jež ze železných prutů zloby spletly, a neklesal pod robotnickou tíží, ni ducha sklonil k otrocké té níži, kde člověk v sobě zapomena sebe a nad ním že se volné klene nebe, tu ruku líbá, jež mu volné páže dřív zmozolní a potom v pouta váže. Mělt’ v práci jsem už tělo utužilé a bujná krev mi v každé hrála žíle, má bedra vzdorně každé břímě nesla, jaké i na ně panská zloba vrhla, má ruka nikdy v práci nepoklesla a všechny pastě, v něž ji vedli, strhla. Když pak si duše moje pozasteskla, že s kvetoucí ji volné svedli cesty 19 v trnité temné nevolnosti klesty, kde vybledala všecka kvítí lesklá: tu na hory jsem zašel do vysoka, kde volně nebesa se rozstírala, kde volně se i muška nesla malá, a v božího se zhlížel záři oka! Tak posilněn tam ve zdravé přírodě jsem vyvzdoroval každé duše škodě. To nepřítel můj ovšem těžko nesl, neb chtěl, bych celý s duší, tělem klesl. Jedenkrát opět jasnou dobou ranní, když skřivánkové v nebeské tam pláni se rozpěli slavícím boha sborem, a písně zněly každým křovím, borem, když slunce na zem svoje lilo zlato, a všude bylo jako v chrámě svato – já s duší zbožně vzňatou k tvůrci bohu jsem k panským lánům svoji zvracel nohu, bych podstoupil, an volnost plála všady, to jho na ďábla ustrojené rady. Když v poli jsem už k práci ruku zdvihl, tu správcův hlásek moje ucho stihl; úlisně syčel jako hádě z křoví a já již duši na bol chystal nový. Že volný jsem – tu správčík ke mně pravil: a slova svá jak trní v květy stavil, 20 že špatně prý čet’ pergamenu slova, že jiný smysl písmo toto chová, bych spokojen se vrátil zase domů. Však brzy žluč přimísil medu tomu a otrávil ní všecky žíly těla, že stál jsem tu jak socha zkamenělá: já že prý nejsem právním pánem statku, a na toho že robota jen spadá, on po právu že tedy na mne žádá, bych v službu panskou svoji poslal matku, ta že prý jenom lánu držitelkou a s matky milující láskou velkou to jho poddanské na svá stará záda za syna svého že už přijme ráda. Jak dravec tygr s kořistí kdy jatou, již ve krvavých drápech drží spjatou, si před brlohou v temné hraje houšti, ji hladí, líže, na svobodu pouští, a když se volným jenom pohne hnutím, ji jediným pak sdrtí drápův tknutím – tak zvíře to si se srdcem mým hrálo, by z něho všechnu krev pak vytřebalo. Nadarmo byla slova moje vřelá, jež v prosbě tála, pak zas kletbou hřměla, nadarmo slza na mém oku plála, jež jako kámen ze srdce se drala porodem těžkým, palné ve bolesti, a marné všecky obětavé věsti, 21 že pracovat chci denní, noční dobu, že všechna čeleď, jež v mé službě stojí, se mnou též k práci svoje síly spojí – já nezkonejšil litou ďábla zlobu! – Jak vysypat jsem na šedivou hlavu měl matky staré krutou tuto zprávu? Já u drahých jsem doma nohou klesl a křečovitě vetchou jeji ruku k rozbouřenému srdce tiskl tluku a nemoh’ vyřknout, co jsem v duši nesl. Nadarmo máť se ptala jemně, sladko v mé udivena hledíc tváře bledé, bych řek’, co za boj to mé srdce vede – já neměl slov než „drahá, drahá matko!” Nedlouho na mé vyzvídala duši, již povyk drábův v její padl uši. Vrazili v jizbu jako bouře v křoví, kde holubice tichá, rozechvělá nad mládětem svá křídla rozestřela, jež zalétlo sem supu – krahujcovi; z jich hulákání, řeči rouhající ta zpráva krutá v jeji duši padla, že jako led tu její ruka schladla, již ve své já jsem tiskl ve chvějící. Co platno, že jsem matku přikryl tělem, ji bránit chtěl až krve do prolití, vždyť četní byli katanové lití 22 a já jen jedním moh’ ji chránit čelem. Když z náruči mně vyrvali ji vzteklí a jako obět k popravě ji vlekli, tu prázdnotou mi moje ňádra mřela, jak vytrhli by srdce mé mi z těla. Stál pustý jsem tu, němý, nevidomý – tak bolesti mé všecky smysly shnětly, že kdyby s mračen podle byly sletly, mnou nehnuly by rachotící hromy. Když pak jsem probral z mrakotných se bludů a svou zas mysl v pustém našel trudu, tu škareděly na mne jizby stěny jak chrám loupežnou rukou vykradený. Já dům opustil a s tím němým bolem jsem potácel se luhem, lesem, polem a nikde neměl poklidu ni stání, až maně na panskou jsem zašel pláni. Ten pohled, děti, co teď v duši vtrhl, trojhranný šíp mně v pusté srdce vrhl: tam matka ve zardělém drábův kole, jenž tísnil staré vetché její údy jak řetěz jedovatou rezí rudý, svým potem panské napájela pole: nad hlavou její hole, biče vládly, jež každou chvíli na bedra jí padly. Jak třtina, jež se vírným větrem klátí, se potácelápotácela v spjatém drábův kruhu – nemělit’ také pacholštějších sluhů 23 ti nejkrutější nikdy v světě kati – po tvářích šedé se jí vlasy stlaly a s nich i pot i slzy utíraly. To všecko, děti, vidět bylo synu, jenž nemoh’ pomstit sužbu mateřinu, neb podál správčík s tlupou bránil jinou, bych nemoh’ vniknout na ta místa muky, a z hrozivé bič napřahoval ruky, jak zdáli už mou tváří shledl sinou. Nedlouho ovšem matka nesla stará, to břímě na zemdlených beder boku, vždyť těžka byla robotná ta kára, a sedmdesát tížilo ji roků: jak hvězda bledá, jež mé na obloze se jediná mi stkvěla z černých mraků, se naposled již mému kmitla zraku a ke katanské drábův padla noze. Tu bleskem pad’ jsem na tu kletou na zem, jež dřív můj pot – teď krev zas matky ssála, a an již knuta nad ní větrem plála, já kruh ten drábův jedním rozmet’ rázem. Jim mrtvá matky tvář i má též síla, jež z celého mi těla ohněm plála, tu zotročilou duši zahrozila, že láje ta, jak hromem sklata stála. V své náruči jsem matku ukryl drahou, pak na bedra ji vložil, domů pílil, bych synovské jí péče všakou snahou 24 ten pramen života zas v srdce vylil – však když jsem doma na lůžko ji kladl, již na věky jí věnec žití svadl. – Ten hrobař, děti, jenž ryl hrob ten tmavý, v němž s matkou též jsem jeji pohřbil lásku, vy víte, že to tygr byl, ten dravý, tu druhou na čele mi zaryl vrásku: až k duši mně ta brázda její sáhla, div že ji také k soudu nepotáhla, a v žalobném tom mrtvém jejím dolu se vyprýštil mně pramen stálých bolů. – Když do hrobu jsem mrtvou složil matku a s pustým srdcem, boly rozechvěný v tu rodnou vkročil osiřelou chatku, tu se mnou plakaly ty pusté stěny: kde v nábožném dřív zpěvu zbožné matky nade mnou ráj se klenul svatý, sladký, a její oči v záři teplé, jemné nad hlavou mojí jako hvězdy plály – teď trudu tmy se rozestřely temné a ze všech koutů v siré srdce vály. Já před obrazy, jež tam v koutku tkvěly, jsem na kolena sklesl zbolestnělý, tam obraz Krista s rozepjatou rukou a s ranou skrvavělou ve svém boku ve slzách tonoucímu hlásal oku, že větší než já za svět trpěl mukou, 25 tu tvář bolestná s láskou v muce vzňatou mně první balsám v srdce ránu lila. Tu na bibli mé oko padlo svatou, jež na stole přede mnou rozložila svých písem božských věštbu pravdozlatou. – Tu knihu, děti, zbožnou duší čtěte, v ní v sužbách života mír naleznete! Jest nebeská to růže stolistnatá, z níž každičkým k vám lístkem vůně věje, tak líbezná a rajským dechem vzňatá, že vánkem tím až k nebi srdce spěje; jest schránka perlí to a drahokamů, jež každému své zlaté skytá záře, ze světa pudíc bludná světla klamu a temné jeho oslňujíc tmáře; jest sad to v zemské přesazený kraje, kde ovoce poznání zlaté zraje, v němž duše lidská, jak to ptáče zpěvné se v stínu skreje zlobě supa hněvné! V té knize, děti, pro boly jsem svoje též utěšení našel třikrát troje. – Bylat’ pak kniha, z níž ta písem světla mně v chmurnou duši božskou lila záři, rodinný poklad vysokého stáří, v ní řada předkův mých už dávno četla; v níž také prst mé ukazoval matky, když neděle neb boží přišly svátky, 26 a ona, an ji staroba již shnětla, spíš prstem tím než slabým zrakem četla; na dskách pak jejích uvnitř, v předu, zadu předkové písmem starodávným vpsali kroniky rodné štěstí nebo žaly a potomkův svých rodokmennou řadu. Tam ruka otce mé též vpsala jmeno, kdy svět jsem spatřil, k němu připojeno, pak kmotrem, kdo i v chrám mě provodili, když vody křestné hřích mi s čela myly – jediná slova, jimiž mluvil ke mně, a ty i hlasy zněly hluše, temně. Já třesoucí se k nim teď připsal rukou tu matky smrt i s krutou její mukou. K té knize, děti, když jsem z panské služby, – neb na má bedra hodili ji zase – se domů vracel v pozdním večer čase, vše duše svojí obracel jsem tužby. Nade mnou často hluboké již noci se tichým váním křídlo rozestřelo, než při kahánku tajnou vzňato mocí mé oko stále v svaté bibli tkvělo: z obrazův jejích, průpovědí svatých, z nichž jasnější vždy v duši vtékal pramen, já klasy vybíral jsem zrnek zlatých a září jejich srdce nítil plamen. Tak velké lásky ve zánětu vřelém 27 své konejšeje trudné duše boly, vždy hlouběj’ v ty jsem stoupal zlaté doly, až slovo ve mně učiněno tělem: kalicha náplň do mne krvékrve živé vylita při oběti zápalčivé. – Když nepřítel můj nové rány vrhal a ďábelskou se na mne sápal zlostí – tu průpovědí svatých výmluvností jsem roztažené jeho sítě mrhal; i bratry v žalu v poddanské té psotě, an mnohý z nich už všechnu víru ztrácel, jsem poučením k bibli svaté vracel, by pevně mohli v stejné státi zlotě. To v boží svátky aneb v svatvečery, kdy nebe skrylo v plášť se hvězdošerý, jsem do svého je domu k přástkám zvával a v kruhu jejich z bible předčítával. Tak otvíral jsem bratřím srdce bránu a v zachmuřeném pustém jeho stanu vždy větší záři pravdy nítil zlaté, až zplála tam jak v chrámě světlo svaté; z nich každý potom na stůl rodné chaty si vložil bible boží zákon svatý. Vždy dál se šířil kruh mých posluchačů, až dědina se shromáždila celá; vždyť všici tonuli v tom proudu pláčů, a nade všemi ruka s knutou tkvěla. Tu zbožné své jsme zařídili schůzky, 28 když nestačoval jizby kruh již úzký, buď na pláni neb stromem pod košatým, kde v boží záři nebeského oka, jež na nás jasně zřelo s převysoka, jsme hádáním se povzbouzeli svatým. – Však nedlouho tam v kruh ten nábožnosti z nás každý s duší rozechvělou kráčel – již krahujec se nad ním, plný zlosti, vždy níž a níže černým křídlem stáčel, by kuřátka rozehnal zarputilý, jež pod křídlo se matky shromáždily. Dráb zámecký od chaty k chatě lítal a dědinu krkavčím bouřil hlasem, by každý s biblí, v níž tak zbožně čítal, se v dvůr tam panský krátkým našel časem. Když přišli jsme tam každý s biblí v ruce – já k nové chystal svoje srdce muce. K nám správce vyšel, za ním pak kněz jaký – to, děti, měl být sluha Páně taky, já myslel spíš, že posel jest to pekla, než Kristovy že učitel to víry: od krku černá kutna s ním se vlekla a na hlavě mu seděl klobouk šírý, z pod něhož oči jako hadi plály, rty zamknuté myšlenek ostrým klíčem se chvěly jenom tajných vášní chtíčem; mně kněz ten zjevil se jak obraz skály, 29 jež z černých hvozdů ledné zvedá líce, nad jejíž hlavou černé mračno vstalo, jež každou chvílí na zem vysypalo klikatých blesků hromotajné svíce. Tu správčík vzkřikl hlasem zloby známé, že zbožný otec řádu Ježíšova sem přišel, aby písem zkoušel slova, že kacířstvím prý všici zapácháme, majíce mezi sebou antikrista, jenž muka pekelná již všechněm chystá; on proto o všech spásu ve starosti sem muže pozval zbožné učenosti, my jemu že své bible předložíme a co se stane, o všem brzy zvíme. – Opodál však již strmé při hranici pacholek stanul s pochodňovou svící. Tu bible z rukou kněz nám mračný trhal a aniž dlouho zkoušel písma svatá – na jednu hromadu je všecky vrhal, co kacířství semena praproklatá; tvář bledá se mu rudým bleskem rděla, a v požáru tom hněvu, vášní vzteku před duší mou již plna lásky, vděku tu bílá písem holubice mřela. Pak drábu vztekle kynul při hranici, by roznítil už smolnou její svíci, a v hrůzném kletby na nás zlořečení pekelných pohroziv nám ohňův mukou, 30 jak katan vzdornou vykasanou rukou tu písma svatá metal do plameni; – mně zdálo se, že ruka jeho kletá tu sama Krista v žhavý oheň metá, – pak i ten popel po hranici zbytý do čtyrech světa koutů rozhazoval, i zem tu ruce kančím rypem zryly – a při tom slova jako dýky koval. Ten plamen, děti, ostrými jenž meči ku nebi trčil, on to nebe taky svou ostrožhavou zakrvavěl sečí, pak smrdutými zatemnil je mraky – on palčivým též hrotem v moje čelo, jež božím hněvem se tu pozardělo, tu třetí vrásku v to mé čelo vpálil, že bolestným se pláčem zrak můj zalil. Tím svodem jejím novou cestu kříže na bedrách nesa těžké dřeva tíže podruhé Kristus, v mé jenž duši vzňaté si tichý stánek lásky rozbil svaté, na Kalvarii katy veden kráčel, a krvavým své kroky potem smáčel. Tak nepřítel i té mne těchy zbavil, a v místo květnatého lásky sadu, kde s bratřími jsem brával ducha radu, teď prázdné pouště holou skálu stavil; 31 neb hněvným slovem kněz nám potom kázal a pekla poutem duše naše vázal, by nechalynechali jsme kletých písem čtení, sic že nás pravé bude učit víře, jak na vzdorné prý sluší na kacíře – pekelných hranic rudém ve plameni, pak o prašivých ovcích cosi dodal a jako satan duše naše bodal. Po nové této nepřítele zlobě jsem na matky šel ulehčit si hrobě. Nevelká hora nad dědinou stála, kaplička bílá nad ní plápolala, jak anděl by tam na modlitbě klekl, jenž labutím se křídlem s nebes smekl; tam hluboko u paty bílé skály na poli smrti matku pochovali. Když k hřbitovní už docházel jsem bráně, bolestné jakés’ zvuky v ucho padly a v duši mou tak zbožnou hudbu kladly, že hlavu svoji obnažil jsem maně: z třesoucí starce na houslích se ruky ty bolestné mi zavznívaly zvuky. On na skále tam, pod níž matky oudy tísnily černé země tvrdé hroudy, a s žalobou své hudby bolestnící s tou hlavou nahou, s tváří v nebi tkvící mně zjevil se, když na něj padly zraky, 32 jak žalmista neb boží prorok jaký. Bylt’ šumař to v té stáří ve šedině mně dávno známý i vší po dědině, však odkud byl a jaký jeho osud, z nás nikdo na něm nevyzvěděl dosud; vždy jako s nebe spadl s hudbou svojí, pak pod lípu, jež v prostřed vsi tam stojí, si mlčenlivý zased’, hrál a zpíval a také kouzlo v písně svoje vlíval, že na ním lípa ta se rozšuměla, a dědina sem slouchat zašla celá. On s žádným nesdělil se slovem ani, však s každým srdcem mluvil písní svojí, jen pokaždé vždy tiše s matkou mojí se v tajné zahloubával povídání. – Ta lípa, děti, starcovy též dumy v zpomínkách ještě nad hlavou mi šumí! Tam mládež vesská v jarní podvečery, když šumař přišel a s ním písně stery, se kolem starce shlukla jasná, skvělá, jak hvězdic družina ta světlohravá, jež kolem měsíce tam rozestřela na paprscích svá křídla třepetavá. Tu děvy mladé, švarné, družka s druží, kol starce věnec krásných svily růží, a za nimi zas mládci pestrým kruhem 33 se rozstoupili druh za jarým druhem, a všude z ňader mladé srdce bilo, zde tajně plálo, tam zas ještě snilo, tu na tváři se chvělo, svěžím retu, jak ku prvnímu ptáče ku povzletu se třepetá na snítce růžných květů. Však mnohá z nich, když píseň starce vzešla, se v jejím hlase tajně spolu sešla, jak v paprscích slunce v teplém máji se motýlové s květy scházívají, a mnohé teprv v jeho vzešlo písni učíc se toužit sladkou lásky tísní, a jiné opět, v sirobě jež lkalo, se s bolem tajným k němu utíkalo a v starce písni aspoň těchu našlo, kdy s láskou jemu všechno blaho zašlo. Což divu, že ta srdce mladá, vždy zpěvu jeho naslouchala ráda, když v srdce padal každičký zvuk jeho, jak rosa v kalich květu žíznivého, a jaký div, že starcovy pak zpěvy roznesli krajem mládci, švarné děvy, že ptáčkové je v hájích štěbetali, že opuštěné komůrky je lkaly, že i ten potok, jenž se luhem kroužil, je pomněnkám svým stále zpíval, toužil. I v mém se srdci ohlas jejich zdvíhá, v němž víska, družní bratři, drahá matka 34 i rodinná ta klidná, tichá chatka se dětským sněním nad mou duší míhá. Když tenkrát s žalmy nade hrobem matky mně muž ten zjevil se už stářím vrátký: tu cos mne táhlo k této hlavě šedé a taký cit vzplál v hloubi srdce mého, jak sirému se děcku v světě vede, když maně našlo otce ztraceného. Já s láskou vřelou starci v náruč klesl a děkoval mu za tu tryznu žalnou, již na pustý hrob matce mojí vnesl ozářiv mysle studánku mi kalnou; pak prosil jsem jej slovem řeči vřelé, by v dům můj zašel, byl mi za přítele a tam již nažvdy podle srdce mého, jak shrblé křoví slavíčí však hudby – se podle dubu sází skáceného, té očekával bledé smrti sudby. On hlavou kývl, k prsoum housle sklonil, ty vetché ňádra věrné sobě ženy, jimž oběma však v srdcích ještě zvonil sladkého zpěvu souzvuk vytříbený, pak se mnou zašel do mé temné chaty a s ním té zpěvné struny paprsk zlatý. Se stolu tam, skad bible čtěny dříve hlásaly ke mně věštbu lásky živé, teď houslí struna zpěvná třpytila mi 35 mně z duše pudíc temné noci klamy. – Neb když jsem podvečerem z panských lanů, kde kacířství jsem svého pro pohanu pracovat musel vyrván z bratří kruhu, – sám pod dohlídkou katanových sluhů, – bych neotrávil ďábelství je slovy, pod rodné chýže navracel se krovy se srdcem pustým jako poušť je skalná: tu starec housle v svadlou brával ruku a hudbou čarnou nebeského zvuku mně mír vyléval v prsa moje žalná. Tu do hluboké často pozdní noci, jež v duši mé též černým vládla stínem, já nad starcovým nakloněný klínem jsem houslí jeho oddával se moci, vždyť struny jejich ze srdce mi braly mé svadlé tužby i mé všecky žaly a k duši mé tak hovořily jemně, jak když se matka hlavu skloníc ke mně svou zbožnou písní v jizbě rozepěla, že nad námi se chata chvěla celá. Nejednou však se pod starcovou rukou ty housle žalnou rozplakaly mukou: tu ze strun jejich temné vály věsti, jak v zápase když zvučné meče chřestí, když k poslednímu lid soužený boji napíná blednoucí už ruku svoji, tu bolné rány, křečovité žaly 36 se z prsou rozechvělých houslí draly, hned řetězovým rachotily poutem, jak když se vězeň černým svíjí koutem, neb výkřikem se hrůzy rozhlučely, v němž vzdechy v smrti zápasící mřely, jak když se v lidstvu hrůzou jaté davy od špalku kata šedé válí hlavy, tu temnou zas se rozplakaly věstí, jak půlnoční když vítr zašelestí, v tu bílou horu kostí, lebek, hnátů, jež pod meči se nakupila katů. Když v také starec duši shroužil žaly, vždy těmi zvuky končil píseň svoji, jež nad hrobem tam poprv matky mojí mně v srdce padly s bílé nad ní skály. Tu rozechvěl se bolným povždy chvěním, mně v náruč klesna bledý, vysílený a z rukou pustil nástroj rozzvučený, jenž s temným padl k zemi rachocením. Tak duše má se k starci připoutala jak němé srdce k zvonu stříbrnému, když ona v bolestech se rozhoupala i zvon ten zalkal ve žalobném stonu; já zvykl houslím, zvykl hudbě jeho, jak křoví sladké písni ptáčka svého, jen zimné vzdechy svadlým křovím vály, když zvuky houslí kolem umlkaly. 37 Však skalena mi i studánka tato, jež ze struny mně vyprýštila zlaté, kamení do ní naházeli, bláto, že navždy zašlo zřídlo její svaté. Zalkala sledně zpěvná nad ní vila, jež v její vodě svoje líce myla. – Nepřítel starý zase v chatu padl, v níž blahý souzvuk zlaté struny vládl; jak mrak se sřítil, jenž nad hájem zpěvným své bouře zarachotil hromem hněvným, pak mrazivou naň shrotiv ledovici, v něm každé ztlumil ptáče šveholící. Správčisko s dráby s děsnými zas křiky do jizby vrazil na mou sype hlavu, že toulavé prý skrývám poběhlíky a soudnímu že vymýkám je právu, pak o tuláku, starém o taškáři cos s krvavělou ještě hlučel tváří a na starce, jenž housle držel v ruce, se jako katan vrhl s dráby všemi a tak ním motal, rval a trhal prudce, že z ruky jemu housle padly k zemi; je správce urval vztekem zapálený a ďábelským je rouhajícím chechtem na pudu mrštil klidné jizby stěny: rozstřískly housle hrobovým se řechtem a na zem padly s hrůzným žalováním, 38 jak rakev by se černá rozpraskala, z níž bledá kletba s dutým hrobů lkáním jak mrtvol vybouřený v spánku vstala, tím sledním struny trhlé hrůznozvukem. Zachvěl se správce – avšak drábi s hlukem již spoutaného starce dveřmi vlekli, že po tvářích mu proudy krve tekly. – Když od srdce mi starce toho rvali i písně ty, jež se mnou v žalech lkaly: tu černočernou života mi črtou ač jinošství mi ještě věnec živý ty zpustošené skrání vroubil nivy, na čelo vryli ku třem vráskům čtvrtou. V ní zapadl, jak v skalní rozsedlině se jasný pramen v černém ztrácí stíně a v temném kdesi země koutu hasne, ten zlatoskvoucí paprsk struny hlasné. Tak opět spustly srdce mého síně a prázdnota se rozestřela kolem, já se čtverým už v duši žravým bolem jsem zůstal sám v tom čtverých hrobův stíně. Dům můj se kácel, hynul řád v něm všaký, a na něm počal červ už hlodat zmaru, neb umdlévaly v strastech všecky páky, jež zlatou skříni pozvedaly zdaru – neladu spousta po chatě se kladla, a chata jako vdova pláčem vadla. 39 Nebylo strůmku, nízkého ni keře, nebylo duše k sdílné ku důvěře. Tu jednou aspoň přesadit jsem růži chtěl v květnici si škůdně spustošenou, já na života cestu mnohostennou chtěl vyhledat si drahou srdci druži – by se mnou stála ve slastech i zlobě. Jest žena, děti, každičkému domu, jak dobrá víla větnatému stromu, kde nesídlí, tu každá snítka vadne, až bez ovoce celý strůmek schřadne – a ruka ženy v rodném chýže středu vždy řádající jako včelka činná ratolest jesti listnatá a stinná s níž květy prší sladkého kol medu – a náruč ženy pro hlavu jest muži, jež obražena života jest bouří, poduška květem obložená růží, kde starost na čas oka pozamhouří – jest žena sladkou ve žalobách pělkou, s větvicí v ústech bílou holubicí, jest berlou muži zlatou, vzpírající i oteckých mu slastí roditelkou. Já proto nyní s těžkým v duši bolem tu berlu zlatou vyhledával kolem a brzy našel chudém po okolí jsem dívku jasnou jako kvítek v poli. – 40 Obžínky přišly, svátek zlatých klasů, kde rolníku se oko září v jasu, kde mozolnou on, těžkou zmožen prací, se s požitkem svých rolí domů vrací – to řídký svátek za tak mnohé trudy a radostmi a plesem přec tak chudý. Mně ovšem tenkrát spjatou srdce bránu otevřel zlatým klíčem lásky prvé a v bledé líce jasné nalil krve, když spatřil jsem tu skromnou v kráse pannu. Družicí byla při obžínek plesu, když průvod bral se s polí ověnčený a ač teď stářím duch můj zakalený, ten obraz živý přece v duši nesu. Na voze obtěžkaném plodem rolí, na lesknoucím se klasův na vrcholi ve záři slunce mému vzplála zraku jak anděl jasný zlatém na oblaku. Na hlavě její věnec zářil klasů, z pod něhož jako paprsky dva skvoucí na prsa bílá, pod růží se dmoucí vrkoče žlutých splývaly jí vlasů. Na polo studem, na polo v záři dvě růže se jí v jasné rděly tváři a ústa svěží nevinou se smála, jak malina, jež v ranní rose vzplála; kytice z klasův v bílé ruce tkvěla a jako zlatá lilie se skvěla. – 41 Ta dívka, děti, jasnou očí vlahou, jež jak dvě studánky se v růžích skvěly, se tváří svojí dětenskou a blahou mně v srdce mého palouk zatemnělý jinošské tužby pramen vlila zlatý a cit zbudila dosud spánkem spjatý. Tu uzavřel jsem tiše v duši svojí, by ozářila také chatu rodnou, když srdce nám se v sdílné lásce shodnou, že ruka má se s její rukou spojí. Jí matkou chudičká jen vdova byla, však bohaté jí srdce věnem dala a do duše jí perlí nasypala, že srdce by i králi naplnila. Když se svatem do chudé chatky síně jsem s uzardělou poprv vkročil tváří, já zakrýt’ musel oko před tou září: v matčině dívky hlava dlela v klíně, s níž vlasů prameny se rozsypaly a zlatými se k zemi vlníc proudy mně kulaté zakryly dívky oudy, že v jedné záři chaty stěny plály. Jí stará matka rukou vráskovatou hladila s úsměvem tu hlavu zlatou a dívka skryta v zlatém vlasův stíně nevidouc práh že přestoupli jsme síně, v té skrýši skvoucí hrdličkou se smála 42 a na matku jak dítě kukukala. Když starosvat tím mravem starodávným mou prosbu co mládence poctivého a jinak ženicha tu přítomného přednášel řečí dlouhou, hlasem slavným: tu dívce odhrnuvší vlasy s čela ve zlatém rámci jejich poloskrytu se zrakem usklopeným tvář se rděla, jak z jara v paprskovém slunce třpytu ta jasná krev se prvosenky rdívá, jež v zlatém listův kalíšku se skrývá. – Svolila matka s vlhkým pohleděním, svolila dívka s cudným zapýřením své modrojasné na mne upnouc oko, a já tou zrcadlinou stínořásnou jsem zahlédl tam v srdci přehluboko tu duši její jako anděl jasnou. Však neměla v ten pustý sad mé chatky ta dívka požehnanou v chrámě rukou rodného strůmku kořen vsadit sladký, než větší ještě bolestnější mukou bezděčně její naplniti stěny že víc jsem byl než dříve opuštěný. Nepřítel nespal a svým tygřím okem kol háje mého slídil bez ustání, až bílou spatřiv v jeho stínech lani lísavým, plazným, zákeřnickým krokem 43 vždy užší kruhy kolem laňky točil, až v krvi její ostré drápy smočil; on vida, že mi v srdci růže vzkvítá, po slunci slídil, jež jí záři skytá. Nedlouho hledal – už jej paprsk zlatý do chudé vdovy nízké vedl chaty, kde v tiché jizbě v zlatoskvoucí záři to slunce plálo z jasné dívky tváři. Jak ďábel, jenž se bohem v propast smekl, když černou duši osloní mu marně anděla zlatem ověnčené skráně, se správec peklem plný pozalekl, když přes práh chudobné tam chýže vkročil a v plném lesku mladou dívku zočil. Ta před supem, jak bílá holubice se zachvěla a plaché, zbledlé líce své staré matce do náruče skryla a s celou duší v ní se zakotvila: myslela bláhová, že loďku její zátoky této svadlé břehy skryjí. I matka stará zachvěla se celá, když v chudou jizbu správce vkročit zřela; bývaltě v chatách hostem jenom řídkým a přišel-li, tož přišel s mečem břitkým. – Ten však již krátkou překvapení dobou, v níž srdce troje trojím různým citem se rázem hnulo ve svém stánku skrytém, už síť upředl ďábelskou si zlobou: 44 chtěl mlsného kozelce hříšným chtíčem ohryzat lístky růže ve rozpuku a za příkladu uličnických kluků se srdcem dívky zahrát si jak s míčem, – chtěl slunce moje dříve k sobě strhnout a když by shaslo, mně ji k nohoum vrhnout. A proto liščím přiloudiv se krokem teď k matce staré, svatouškovým okem cos o chudobě, bídě počal sladit a jako hádě ptáčka sykem vnadit: on panstva že prý plní rozkaz krásný, když tu tam, kde je bída, nářek hlasný pomocnou, štědrou otevírá ruku, by těžkou sejmul s chudých lidí muku; i v její chatrč proto že jen přišel, an o chudobě její mnoho slyšel, by poskytl jí v stáří krutém smutku ten dárek ňáký dobrého prý skutku, by k němu zašla již co ku příteli a přijmula co srdce dáti velí. Však ostrým okem k dceři hledě dodal, již zrak ten v srdce jako trní bodal, že stáří, mdloba velká snad ji tíže v tu cestu k němu dosti dlouhou kladou, by proto ráděj’ pro ty dary, spíže poslala k němu svoji dceru mladou; i robotění všeho dceru zbavil, by při své staré v pusté chýžce máti 45 s pomocnou rukou povždy mohla státi, a jako anděl k oběma se stavil. Když odešel ten vlk v beránčí kůži pohladiv v tváři sbledlou dívky růži: tu dcera matce do náruče klesla a prosila ji duše se vřelostí, by ďábla toho liché útrpnosti to srdce její v oběť nepřinesla. Však dobře matka jakož dcera taky prohlédla jiskřicí se tygra zraky, a ač chudoba tížila ji dosti, nechtěla na panské se pásti kosti, a když i s poslem správce přišly dary s lichotným slovem stálým dotíráním, tu uražené matky hněvným pláním ten obličej se rozohnil jí starý, a ona jak jen vetchá mohla síla za poslem z chaty dary vyhodila. – Tak marny byly vše ty zlaté klíče, jakýmiž správce pro své hříšné chtíče tu zlatou srdce otevřít chtěl bránu – on proto ukázal teď vlčí stranu. On dívku vehnal v panskou opět službu a hříchem nazval svatou srdce tužbu, níž ke mně plála věrná, nezlomená, on těžké břímě klad’ jí na ramena pacholské předhodci ji drábův řeči, jež zubatými bodala ji meči, 46 a všecka roztáh’ mučidla a sítě by polapit moh’ jasné toto dítě – než všecky rány, léče tajných spádů od zlatého se věrné lásky hradu jak slabé tupé šípy odrážely a spíše střelci, než ji v srdci tkvěly. – Již v duši mé jí utkvěl srdce kořen, a co se nad ním vznesl stanek zlatý, ten všakým chtíčům zavřel chrám svůj svatý a mohl býti jenom v trosky zbořen. To dobře správce v černé duši sčetl a proto půdu, na níž chrám se vzpíral, když svatyni svou před ním uzavíral, dřív podryl a pak obé vichrem smetl. Tak jedna rána dvojí dýku vedla a obě nám je do dvou srdcí vrazil, mně růžový květ lásky nimi zkazil a dívce navždy v tvářích růže svadly. – Do kraje vrhl vojska verbování, lov divoký to mladé na jeleny; vy děti, nemáte ni stínu zdání, jak mnohé tady vzešly v srdcích steny. Jak houfy vlků rozběhly se krajem žoldácké sbory divých verbovníků, co v léč jim vběhlo, vše berouce v zájem – a nejvíc lkaly chaty robotníků. 47 Tu syna matce – sama stála v světě – tu otce plačícího od dítěte, od ženy muže, jejíž ruka bílá na šíji s nářkem se mu zavěsila, tu dívce hocha, jejž tak milovala, že za něho by život, duši dala, – ta chasa divá, ryčná s hlukem rvala a bolestným se vzdechům posmívala. Zde matka v prázdnou chýž se s mdlobou vrhá, tam žena zoufalstvím si vlasy trhá, tu jiná nad kolébkou nachýlena nad malým na ní sirotečkem stená, že červíček je sírý, bez záštity, vyvržen na skálu a vichr litý – tam v komůrkách zas dívky opuštěny ty pusté jejich pláčem ztápí stěny: a každá chýžka, každý koutek v chýži tu vzdychá pod tou rozloučení tíží, a venku kolem jako vichrův hluky ty žoldácké se prohánějí pluky, sotva že jeden hlomoz v dál se ztrácí, již druhá búra za ním zaburácí a v každé jiný nářek, pláč je jiný – než všude stejná vřava vojačiny. – Však na mne byl jen správcem napřažený ten meč vždy na dvě strany přiostřený, ta břitká zbraň, jež růže lásky smetá a mladá srdce žalobami skvětá, 48 vždy volná, blýskat ruce ve katanské, když podrážděny byly choutky panské. – Již před oltářem kněz nám naše ruce chtěl ku věčnému v chrámu spojit svazku a svátostí nám posvětit tu lásku, by věrni jsem si byli v slastech, muce: tu správce plný ďábelské té zlosti nešetře síně boží posvátnosti, do chrámu vrazil s houfem verbovníků, již s rouhajícím hlukem vzteklých křiků mne od oltáře, od té ruky jasné, jež v moji kladla věnce živé, krásné odtrhli vzdorně jako loupežníci. Když chrámem vlečen svých jsem zvrátil lící tam ku oltáři, na němž spása pněla, na stupních jeho skleslá se mi skvěla nevěsta od srdce mi odtržená, jak lilie tu čistá, přelomená. – Do daleké až do pohanské země, kde v krvi vládne divých rodů plémě mně s všemi žaly, boly zavleknuli a cizou řečí mou vraždili vůli; tam srdce moje pětkrát zavražděné do krvavého s Turky vrhli boje, by vyssály ty cizí země znoje, poslední krůpěj krve vycezené. 49 Však osud nechtěl, by se boj můj zkrátil: když v bitvě pode zděmi Bělehradu při vražedlném Turkův při výpadu jsem v boji krvavém svou nohu ztratil, tu o této zde, děti, o dřevěné, jež se mnou dosud žití snáší strasti, jsem dalekou nastoupil cestu k vlasti, k té rodné, roky dva již neviděné; jak žebrák v cizotě se potloukaje jsem v otecké se dožebral až kraje. Když ve známé zas údolí jsem vkročil a před sebou tu rodnou vísku zočil, jež ve večerním, soumrakovém stíně dřímala skryta v šerém sadův klíně: tu první touha vedla kroky zmdlelé, k té chaloupce tam chudé, osamělé, v níž zanechat jsem musel v pusté tužbě, kdy odvlekli mne zrádně k vojska službě, to srdce dívky skvostné jako zlato, jež sterou mukou snad již bylo spjato. Hvězdička bledá z dáli prokmitala, v okénku chudé chaloupky tam plála – za jiskřičkou tou temně prosvitavou, jež v stínech hasla, hned se vzňala zase jak ta má naděj s klamy ve zápase, jsem krok urychlil chůzí klopýtavou, a při chatě již pod okéncem stanul. Dech hrobový mně v tváře pozavanul: 50 ta, růžovým jež květem v srdci plála, tam v černé rakvi věčný sen už spala, bledá a jasná jako mučednice; u hlavy lampička jak hvězda večernice své bledé světlo rozlévala kolem a u nohou zas matka s těžkým bolem svou hlavu skláníc žalem, stářím šedou nad rakví černou, nad mrtvolou bledou klečela sama na modlitbě svaté s růžencem nad ní držíc ruce spjaté. – Ta rakev, děti, s mrtvou mojí láskou se v čelo moje pátou vryla vráskou, v ní srdce mého růže nejkrásnější, jež v zahradě mi vzkvetla ve vezdejší, pohřbena leží černém ve zákrytu; jí černé srdce hrob ten vykopalo, nad nímž se mohylečkou rozsypalo to svadlé, suché listí mrtvých citů. – Noc černější než dříve vzešla pustá, v níž každý paprsk tma pokryla hustá, bezhvězdná jako hrobové jsou síně, jež mrtvé květy ve svém krejou klíně – vždyť slunce shaslo, jehož světla pramen rozléval nebem sterý hvězdic plamen. Byl sám jsem opět v prázdné této noci; jen časem strašidelných duchů mocí 51 snův příšery mé lůžko oblétaly, jenž ústy křivými, vybledlou tváří i rudou zkrvavělých zraků září ty svadlé růže věstily mně žaly, když ďábel v dalnou zavlekl mi zemi a s úskoky i se hrozbami všemi tenata kladl kolem dívky doma, jak pavouk ohyzdný kol mušky zlaté své sítě přede v koutech rozepjaté, až krev z ní vsaje třebavýma rtoma. Pobledla tvář mi, oko v důlek vpadlo, a v prsou srdce jako led mi schladlo; já zmrzačen své údy sotva vlekl, an paterým už proudem pláč můj tekl. Však brzy měl i kraj ten rodný kolem s kvetoucím sadem, žírným lánů polem se bledým pláštěm pozakrýti celý, jak líce mého záhon umrtvělý. Hlad vstoupil do něj s nohou záhubivou, by smet’ mu s tváří každou barvu živou, host vyzáblý ten s druhem přišel věrným, s tím ledovaté smrti morem černým, jenž po šlepějích zhouby jeho kráče rozséval mrtvoly a hoře, pláče. – Rok sucha nastal, nebe ohněm plálo, jak koule krvavá a zarudělá to slunce stále na blankytu stálo 52 a v znoji jeho zem hořela celá, žíznivým palem otvírala ústa, ta půda rolí vypráhlá a pustá a žhavé slunce žáry ssajíc v sebe žhavější ještě dýchala je v nebe. Bez stínu stály sprahlé háje, sady, ni větřík v nich, ni zpěvné ptáče jedno, i hory, na nichž povždy bývá ledno, jak hořící kol rozplanuly hrady; osení v polích tvrdých jako skála sotva že vzešla, žárem nebe vzplála, a pakli někde klásek vymet’ rudý, byl shrblý jako žebráček je chudý, vždyť v mošničkách měl chleby suché, malé, neb prázdné je měl všechny dokonale; po luzích pustých vyschl potok všaký a jako had se svítil zkamenělý, osleply jasné studánek všech zraky, jež spáleny se černým uhlem tměly. Jen jeden pramen nevysch’ v tomto žáře, on z krvavělých lidu očí plynul a brázdy ryl v ty smutné jeho tváře, neb v žhavých lánech živný chléb mu hynul. Slzavé zraky rolník v pole zvracel, kde poty vylil v práci namahavé, kde žárem se mu strom života kácel jen listy urodiv mu suché, žhavé. Budoucnost krutá před duší mu táhla 53 hroznější ještě než ta role sprahlá. Již hlad se žravou, hrobopádnou tíží tu tam se v chudé pozahostil chýži, vždy šíře bledá roztahuje křídla, až v bohatá i statku zased’ sídla. Teď smutné byly rodinné ty kruhy, umlkly krby živé, povídavé, jen němé kolem shromáždivše druhy, mrtvoly živé, mdlobou klopýtavé, a smutné bylo matek podívání na dítek uschlých hladem umírání, nad nimiž rodičové vysínalí k modlitbě slabé sotva ruce spjali. Však smutnější se ještě v prsou hrana ozvala lidu stále žalující, když s rudou pochodní vybledlých lící morová vpadla do dědiny rána. Tu proud života zledovatěl kolem a kraj se zdál být jedním mrtvol dolem; druh druha nepozdravil na potkání, a mrtvé bylo i to žalování. Tu nad svým mužem žena žalovala, se skácela a mrtvá ještě lkala, a jinde syn, jenž matku k hrobu nesl, on do hrobu i s matkou mrtev klesl, tu otec v jizbě seděl němý, bledý, na mroucí dítě matky zřely hledy, a když mu tváře smrti dechem svadly, 54 tu otec, matka v náruč klesli sobě a na slední hledíce mrtvé robě tím morem sklati oba rázem schladli. A nejen vdovy, dítky osiřelé – v sirobě vzdýchali i chaty celé, a okna jejich zasmušená stále jak oči vdov, ty vyplakané v žale. V tom hrůzném ruky boží navštívení já zapomena na své staré žaly co nové rány všude kolem lkaly, jsem přemýšlel svých bratří ve spasení: myšlénka pevná v mysli tkvěla psána, že z hladu morová se líhne rána, a protož, dokud mé stačily spíže, jsem zaháněl od bratrů hlady tíže, však brzo prázdny byly sýpky moje a stále vraždily ty moru voje. Tu na hojné jsem vzpomněl na zásoby, jež shromážděny v panském byly dvoře, já myslel, že ty steré rány, hoře již obměkčily jediné tam zloby. Vyzval jsem bratry, živou jejich bídu by za chléb žebrat v panské síně zašli, tam že snad předce útrpnosť by našli, vždyť vrchnost ráda zve se otcem lidu. Vyšli jsme houfem – ach to smutné stádce beránků tichých, jež požíral prudce, tím vlčím zubem bledý moru vládce, – 55 kdož katanské naň vykasal by ruce! – A přec tak bylo, když jsme přišli k správci a bídu svoji tomu lkali dravci: on nebál se té hrozné ruky boží, že kárající ruky prst naň vloží a za buřiče, vzdorné za rebely, jež drancovat jsme panské dvory chtěli, nás vyhlásil a chlapské nazval zrůdy a my jsme předce sotva vlekli údy a mdlobou, hladem, sžíravými žaly žalobné prosby sotva blekotali. Na mne však správce obořil se prudce, já vzpoury že jsem zarputilý vůdce, tvrdočel vzdorný, podpalovač lidu, jenž panstvo burcuje i ze sna klidu, však že mi ohne šíji moji hrdou a v prach pomete hlavu tupou, tvrdou, pak drábům kynul, by mne spjali v pouta a do káznice temna vrhli kouta. – Let sedm, děti, v té jsem hynul díře, v spadlé to lidomorně z dávných časů, přikován k špalku jako lité zvíře, ošklivým plazům, žabám na pospasu; vždyť nebyl jsem v tom koutě přec tak sirý za druhy maje žáby, hady, mloky, jenž mrazili mé nahé nohy, boky a nad hlavou potvorné netopýry. 56 V té noci nade mnou, v té noci ve mně, jenž v dvojí tmě se dvakrát tměla temně, sedmera vrásku šestou vryla léta v tom živém hrobě podzemního světa. Jí pouta vytlačila rezovatá, na něž jsem k spánku svoje kladl čelo, ji kapka vyhlodala ledovatá, jež se zdí na mé dopadala tělo, ji plazův havěť mrazná vyležela ustrojíc sobě brloh z mého těla; v ní pochoval jsem sílu muže jaru, tvůrkyni děl a životného zdaru. – Když z hrobu toho s polomrtvou tváří jsem na sluneční opět vystoup’ záři, já bratry, bratři mne neznali taky, tak slepota nám porazila zraky a tváře steré pokryly nám hlízy, že byly jsme si i tím srdcem cizí; vždyť oni také v temných koutech lkali a ač nad nimi v nebi slunce plálo, přec málo jim ty květy srdce hřálo, jež mrazem porobenství umíraly; – v mých žilách krve umrtvělé proudy již sotva svadlé pozvedaly oudy. S tou mdlobou, děti, k domu jsem se vracel, jenž pustý již již v sutiny se kácel; 57 tak zhoubný čas tam strašně hospodařil, jak nelad by tam dvoustoletý mařil. Padala chata, základ se jí bořil, jak skalný balvan by jí šíji mořil, i stěny v rozmetu se rozstoupily a kolem pusté vyrůstalo býlí. Síň rodná, kolébka kde stála moje, jak pustá mrtvol hrobka práchnivěla, a hlodajícím smrti zubem mřela – neb řádily v ní bledé její voje. Ten oltář v koutku jasný, skvělý dříve teď pavouk v mračen sítě zapřed’ živé, a památky, jež po otcích tu zbyly se šedou korou prachu pozakryly: červ hlodaje ty zbytky rodné síně se na nich pásl jako na mrtvině. Ve stájích, kde dřív bujní koně ržáli a stáda skotu, ovcí zvoncem hrály, se havěť netopýrů rozestřela, jen ovčička tam sirásirá, osamělá s beránkem smutným v koutku bekotala a při nich chudá jalovička stála. V zahradách sady hynuly a chřadly a koruny jim jako mrazem vadly, bezlistné stromy větví suché ruce k nebesům rozpínaly v mrtvé muce, ni jedno kvítko růžovatých lící se nerdělo jim suché na větvici, 58 a ptáčkové, jež druhdy tady pěli, již daleko se světem rozletěli – jen krkavec sem pozabloudil časem a hrobovým zde zakrákoral hlasem, i větřík pohádkami švitořivý, jenž ku každému lístku s nimi spěchal, v sousední kdesi pozaletěl nivy a pusté vzdechy jenom tady nechal. Po rolích, kde dřív klasy zrály zlaté, se plahočila vřesu srostlatina a keře vybujněly trnovaté i pichlavá se vzepla bodlačina, a pakli klásek někde vymet chudý, však strávili jej tvrdé země hrudy, neb vítr roznes skromné jeho zrní, jež shnětla skála nebo husté trní. Zarostly stesky lesknoucí se, hladké a v stráních višně kde se rděly sladké, palčivé z půdy vydraly se skály, na nichž se ještěřice, hadi hřáli; i hájky listnaté a borky stinné, v nichž besídky se pnuly pohostinné, pichlavá propletla teď ostružina, v níž lesní brložila havětina. Nebylo ruky na dědičném láně, jež dědičnou by vzdělávala půdu a žírnou její osívala hrudu, když v okovech mé vadnuly tam skráně, 59 a teď když z hrobového vstal jsem ze sna již dávno zašla, ta jež seje, vesna, však přece, ač jsem pochyboval zdarem, jsem ruku pozved’ nad tím sterým zmarem a jak jen síla mohla svadlých údů, zas oteckou jsem počal orat půdu; já mýtil bodlák, hloží neúrodné a v polích pálil plahočiny škodné, já nové štěpy v pustém sázel sadě a ve stáj zaved’ hříbátko slsi mládě, i padající podepřel jsem chýži, by neklesala více pod svou tíží, a rodné síni prachy setřel s tváří, by v dávné opět zaleskla se záři, památky shledal, jež z té zhouby zbyly, i oltář v koutku omet’ zasmušilý, jež slzou posvětil, ozdobil květem, by v jizbě zářil zbožnosti zas vznětem. Tak klopotil jsem, mozlil se a mučil a jako dítě zas se znovu učil; měl ovšem ruku mdlou jsem, zmalátnělou však za to duši dětenskou a vřelou. O děti, neví ten, co radost jesti, kdo hýčká se jen stále v blahu, štěstí; já poznal ji, tu radost ovšem chudou, kdy nad oteckou, zpustošilou půdou se první klásek vymetal mi zase po dlouhopustém úhoření čase, 60 když z mladičkého tam na sadě stromu jsem první jablko zas přines’ domů. To děti, veliký byl pro mne svátek, ač bohatý mně jindy kvetl statek, já sezval bratry opět k svátku tomu, by se mnou v mém se radovali domu, by v nových plodů mladé chudé záři jsme poznali se zase srdcem, tváří: i bylo plání, radování kolem, my nad sterým se zapomněli bolem a plesali pak jako hravé dítky, když první utrhly si z jara kvítky. – Však shnětena i tato radost moje a já co žebrák vyštván v světa boje – chudičká zář a přece mrak svůj našla, by v černém jeho tlumu navždy zašla. – Když první květy mou vykvetly prací, nepřítel přišel a s ním páni jací; prohlédli dům si, pole, luhy, sady a v cizí řeči spolu brali rady. Já musel vodit ty, jež dům mně kradli, a ukazovat, kde co zloupit mohou; když přešli lán můj loupežnickou nohou a do rodné i za mnou chaty vpadli; tu s ďábelskou mi správce pravil tváří mně topor podávaje tvrdý, těžký, 61 bych nemusel prý světem chodit pěšky, an marně již zde noha moje maří, on na cestu že tuto hůl mi dává, by neklesla mi noha klopýtavá, neb od nynějška nad tím celým lánem, že panstvo bude, ne já právním pánem, jak v starých knihách jasně stojí psáno a po čemž on prý pátral dnem i nocí, by panstvu mohl k právu dopomoci, ostatně, že mé vůli ponecháno o domnělou tu o dědičnou hroudu se k vysokému odvolati soudu. Jak odolati loupežné té zlobě bůh vysoko byl – právo na porobě! Když s holí v ruce od oteckých prahů, za nimiž vše teď pro mne v hrobě mřelo, co památkou kdys předkův se tam skvělo, tu žebráckou jsem nastupoval dráhu a na hranici rodného tam dolu jsem na zem klesl ve záchvatě bolu a přede mnou se slunce ve západu ta role skvěla šírém na rozkladu, kdež otcové, kdež má i ruka vládla a v žírnou půdu zlatá zrnka kladla, když naposled jsem rodnou spatřil chatku, tu rodu svého šedou chůvu – matku; 62 tu nad šesterým černých vrásek bolem se vráska sedmá sirým vryla dolem a trnovatým věncem ověnčila ten čela mého záhon rozoraný; v ní dosud živé jitřejí se rány, jež slabá jizva jenom pozakryla. – Tak zloupený jak bouří dubec v boru, jemužto vítr listy, větve sklátil, a blesk i tu již čelo šatí, koru mu spálil, ba i živný kořen schvátil, o holi žebrácké se potloukaje jsem v ty až zašel, děti, horské kraje, kde otec váš, kde vaše matka taky a všici vy se slzavými zraky jste poprv spatřili to světlo boží – kdokde brzo děd váš také kosti složí. Zde poznal jsem i starou bábu vaši, však již se nad ní pahrbek tam vznáší, ta ruka její ženská, láska vřelá mně mnohou chmůru zaplašila s čela; bylať to žena dobrá, přičinlivá, s ní postavil sem chudou tuto chatu; mát’ se již také jaksi ku povratu, vždyť střecha se jí jak má hlava kývá: vám sotva stačí úzké její stěny, vy proto, až vám mladá vzroste síla, se tužte, aby ruka vydobyla ten lán dědičný, dědu utracený: 63 až v starých jeho síních zasednete na dědovy se vrásky rozpomněte.” – Tak v rodné chaloupce tam na podhoří, jež do země se hloub’ a hlouběj’ boří, děd o svých vráskách nám se rozpovídal, an trapným životem se porozhlídal; v ní rodné sestry, bratři nuzní, chudí se klopotami stále žitím trudí a ač jim síla dosti zmohutněla ta srdce jejich i junácká těla, přec nezasedli ještě v otcův síni, kde pramáť jejich byla hospodyní: lán otecký si cizák dále oře a oni v bídě sterá nesou hoře. Jim ku paměti z písma dědového, jež vráskami pokrylo čelo jeho, jsem verše složil o smutné té písni, jak kronikář, jenž z hrobů povalených z pověstí, bájí, trosek rozmetených, jež rodný jeho kraj pokryly plísní, kroniku předkův lidu svému skládá, by věštby její zářila mu rada. – 64