RENEGAT.

RENEGAT.
Na kašimírských kobercích mrzutý baša v dým se halí, pod oknem píseň žalobná mu jeho líný rozmar kalí. „Otroci! sem s tím krkavcem, ať přede mnou zde zpívat zkusí, mně šňůru dejte hedbávnou, ta v hrdle mu tu píseň zdusí!” – Vyletěli jak smyčka psů – před bašou slepý gúslar stojí, v rukou se housle tetelí – a baša měkkou šňůru strojí. „Dřív pověz ty mně, slepý pse, z čeho ta strůna natočena, že žalobný ten její pláč až v útrobách mé duše stená?” – Z beránka strůna stočena, jenž ze stád zůstal bídě mojí, v mé náruči jej protekl haračník v krutém s rájou boji. – 66 „A ještě pověz, slepý pse, kde roste ono dřevo divé, jež k strůně v houslích běduje a budí v srdci nářky živé?” – V Balkáně roste dřevo to, já sám jsem javor vypěstoval, když třicet jar a třicet let jsem na Balkáně hajdukoval. – “A ještě pověz, ďaurský pse, jak ochraptělo hrdlo tvoje, pověz, a povíš naposled, jako že pevná šňůra moje?moje!” – Ochraptěl hlas můj kletbami, jež k nebi volám od té doby, kde syn můj zapřev víru, vlast, své bratry vrhá do poroby. – Vál od Balkánu ostrý dech, v něm pláče píseň žalostivá – na lípě šňůra hedbávná, na ní se větrem – baša kývá. 67