Z ROMÁNU.

Z ROMÁNU.
Jarmark hlučí po městečku, na trh přivez’ židák zlato, panstvo pýchu, žebrák nouzi, nebe déšť a hojné bláto a červené hladké líce vyšňořené krasavice. Při zdi stlačen na ulici zpěvák píseň vytahuje, na obraze malování dlouhým prutem ukazuje, tvrdí, že se stalo jistě před léty a tam v tom místě. O nešťastné lásce jedné, jak se často přiházívá, o jakémsi moritátu starou, známou notou zpívá: 73 kol se báby, kluci tlumí na píseň i obraz čumí. V tom z městečka do ulice bujná čtverspřež letem cvalí, před zpěvákem pozarazí, div mu obraz nepovalí: na kozlíku sama paní uzdu drží v hebké dlani. „Zač ta píseň?” – ,Za krejcárek. Krásná paní, je to láce, když teď samé všední kousky provádí ta lidská nace; sotva člověk při tom řádě drží tělo pohromadě. ,NěkdeNěkde srdce rozskočí se, tu zas trochu krve teče, aneb ztvrdne jako kámen, žebráckým se krokem vleče, neb se rozum rozštemuje, jak figura ukazuje.‘ Zpěvák prutem v obraz šlehl, paní oko na něj vrhla, zbledla – píseň v ruce stiskla 74 a pak divě uzdou trhla, a jak z mraku hromostřely koně z města vyletěli. Po silnici jedním letem čtverspřež pádí zdivočilá, bez ustání dál uhání až před zámkem zarazila: koně žhavá kryje pěna, paní bledá jako stěna. K ní pan hrabě vstříc ji vejda: „Což na trhu madame sobě krásného as zakoupila?” – Paní mlčí jako v hrobě; sluha bručí však za zády: “Za krejcar svůj román mladý!” – 75