BEŤÁR.

BEŤÁR.
Po širé pustě letem střely, jak proniknout by svět chtěl celý, divoký beťár vztekle honí, až pod koněm mu půda zvoní; po dálkách černým okem těká: zdaž kde se jaká kořist leká: však matka pusta jaksi skoupí, a synek málo dnes as zloupí, jen orel krouží nad oblaky a po kořisti slídí taky. – Než předce stranou ke Dunaji se černý bod na dálce tají, a beťár uzdou koně trhl a za bodem jak sup se vrhl – již nad řekou tam stanul prudce – před ním tu poutník s holí v ruce. „Jsem beťár, této pusty pánem, ten oblouk nebes mým je stanem, dej co dej, aneb vezmu sobě a v krásném ustelu ti hrobě!“ A na to poutník v tato slova: „„Jsem poutník z kraje Vácslavova, nemám ni stříbra, ani zlata a spěji tam, kde země svatá.““ 173 „Aj, jak si ten tvůj jazyk stýská, a což to na prsou se blýská?“ – „„Toť kříž jest – znamení to Krista!““ – Však beťár po křížku již sahá a na prsa jej rudá, nahá si přehodí a pádí s místa. – Po pustě dále beťár lítá, a na prsou jak z mračen temna proráží hvězdy záře jemná, se zlatý jemu křížek kmitá. Než jezdec dál po pusty moři na okřídleném letí oři, a černým okem v dálce slídí, zdaž kořist ždanou neuvidí. Však pusto kolem, prázdno kolem tím šírošírým pusty polem, jen orel krouží pod oblaky a po kořisti slídí taky. A beťár pustu již proklíná, že o svého dbá málo syna, a vztekle koni boky tiskne – tu cosi v dáli pustou blýskne. I zabod’ jezdec zrak tam žhavý a střelil jako tigr dravý; a již tu chodec unavený ve tvářích rány zaceleny před beťárem svou chůzi staví. 174 „Jsemť beťár, této pusty pánem, ten oblouk nebes mým je stanem, dej co dej, aneb vezmu sobě, a v krásném ustelu ti hrobě!“ „„Jsem Srbín chladné od Morači, a vyhnanstvím má noha kráčí, vrah pobral zem i statky všaké, nic nemám ani zlato jaké; půl žití mou vyteklo krví, jež Turčínu teď půdu mrví, ty jinak, brachu, řeč tu svoji bys neukončil na pokoji.““ „Aj, kterak si tu junák výská, a což to s beder se ti blýská?“ „„Toť dolman, jejž jsem spasil z boje, bych v cizinách skryl rány svoje.““ – „Aj, totě skvostné přikrývadlo, jak krásně srdce beťárovo by v pustě jednou pod ním schladlo!“ A beťár po dolmanu sahá a na bedra jej polonahá si přehodí – se k oři skloní a dále pustou divě honí. A s beder jako peruť zlatá větrem se v slunci třepytaje mu premovaný dolman vlaje, že bleskem tím až pusta vzňata. 175 A dál a dál do pusty moři na okřídleném letí oři, a černým zrakem v dálkách slídí zdaž kořist ždanou neuvidí. Než pusto kolem, hlucho kolem tím šírošírým pusty polem, jen orel krouží nad oblaky a po kořisti slídí taky. Tu cosi pustou zvoní v dáli, a beťár slouchá, střelí okem, pak jedním pozaletí skokem, a před ním tady báča malý – v rákosí sedí, píseň zpívá, a na beťára se usmívá. „Já beťár, této pusty pánem, ten oblouk nebes mým je stanem, dej co dej, aneb vezmu sobě, a v krásném ustelu ti hrobě!“ „„Aj, panko, jsem já bača bída, u mne se halíř málo vídá, a stádo vlci rozehnali, vždyť jsem já báča ještě malý.““ „Toť divný jsi ty báča, braťko, že nemáš jedinké hříbátko, – aj kam si zlato skrývá psinka.“ – A již se ku báčovi chýlí, a beťárskou to věru pílí 176 se pasáčkovi do úst dívá. „„Aj, panko, ty se mýlíš asi, to v ústech snad mi zvoní hlasy.““ „Co báčo? – řeč ti v ústech zvoní“ – a beťár hlavou kroutí, kývá a k báčovi se s koně kloní, a ucho k ústům nastrkuje pak ret i jazyk promakuje a zase hlavou kroutíkroutí, kývá. – „Aj, jak tys divný, báčo hochu, tož zazvoň mi tím hlasem trochu, když nemáš jeden halíř ani, tož vezmu si tvé zacinkání.“ – Slováček báča píseň zpívá, a beťár do úst se mu dívá a cosi bručí, teremtetí, jak by chtěl také pozapěti – však jazyk se mu ústech smýká; pak zpěv drmole po báčovi na nové v pustu pádí lovy a s černým bodem v dálce zniká. – Kde valným proudem Dunaj pluje, tam v Pešti kdesi ve dvoraně, já beťára jsem napad maně, jak pyšně si tam magnatuje. Tam metropolí báně zlaté patronův kosti kryjou svaté, 177 a po ulicích, po náměstí, ve zlatě skvostná roucha chřestí, řeč mocná v palácích tam troní, v níž časem zpěvné zvonky zvoní. – Zdaž beťár-magnat zpomíná si na beťárské své dávné časy, na pustu a ty divé tance – na báču, poutníka a psance!? – 178