II.
V mé ruce s tichou lásky vírou dlela bílá ruka Tvá
V mé ruce s tichou lásky vírou dlela bílá ruka Tvá
a jako lístek lilie se chvěla bílá ruka Tvá;
nad námi nebe sterým světel čároleskem skvělo se,
v mých očích však jen jediná se skvěla bílá ruka Tvá;
já líbal ji, horoucně k zbouřenému srdci tisk’,
v němž z písní sterých jediná teď pěla „bílá ruka Tvá,“Tvá“,
i tihla píseň samotinká zádumčivou nocí hvězd,
však blahou k jasné výši provázela bílá ruka Tvá;
a šel i mládec opuštěný v kraje světa sám a sám,
a k rozchodu mu jediná jen spěla bílá ruka tvá,
tisk’ naposled ji, maje v mysli krásnou onu noc
a v srdci mu jak bůžek lásky tkvěla bílá ruka Tvá;
a když pak v dáli s touhou utíká se v svatou klenbu hvězd,
tu z hvězd mu skládá k písním slova vřelá bílá ruka Tvá,
a takž i ve snách své mu „mene tekel“ píše čárovně,
však aby žehnala a ne by klela bílá ruka Tvá,
a když pak zbouřené mu moře hrozí zničit loď,
tu nad ním plane jako „maris stella“ bílá ruka Tvá.