BÍLÁ RŮŽE.

BÍLÁ RŮŽE. BÍLÁ RŮŽE.
I. Rostla jako kvítko v poli, radost v srdci pučila jí, rozkvětla jako poupě, chtěla rozvít láskou v máji. 232 Avšak rostla ke smutku jen, květla jenom k uvadnutí, a když měla láskou rozvít – byla bledá ku shasnutí. II. Putovala k Svaté Hoře, k matce boží do kapličky, klekla před ní na kolena, modlila se modlitbičky: Za otce i za matičku, za své bratry, sestry drahé, za vše duše ve očistci – za své srdce přeneblahé. III. Bledá dívko vyplač se jen, plakat tobě hezky sluší, vždyť ta slza na lilii krásy její neporuší. Bledá dívko, zanech smíchu, smích tvůj ach, ten srdce bodá, vždyť ten brouček zlatolesklý přec jen lilje krásu hlodá. 233 Jako nočních nebes smutek hledí na mne oko tvoje – jako země roucho noční květe temně líčko tvoje. A jak hvězdy padající kanou slzy z oka tvého, kanou v propast pustých nocí – v srdce lidu necitného. V. Jako sněžný krystal padá ledný pláč po ledném líci, padá hojně – padá tiše srdci mému pro sanici. A to srdce zimou zkřehlé letí přes tvé zmrzlé luhy – za koně má bujné touhy, zvučné písně za posluhy. A za zvonky srdce lidská, samé smíchy v zvoncích skáčí, že pod nimi zmrzlé slzy pustým krajem žalně pláčí. 234 VI. Na znamení lásky tvojí kříž jsem vztýčil utrpení, na kříž zavěsil obrázky tvých bolestí na znamení. A jak lid na cestě kříže před obrazy srdce pělo o těch bolech lásky siré, jež tvé srdce přetrpělo. –