O SLÁVĚ SVĚTSKÉ.

Václav Šolc

O SLÁVĚ SVĚTSKÉ. O SLÁVĚ SVĚTSKÉ.
(Deklamace.) Sešly jsou se z krajů světa vandrovavše dvě as léta, všechny boty různotvarné, botky, střevíčky i švarné.švarné, pantoflíčky, krbce, trepky, všechny šámy – juchtoviny, teletiny – skopoviny – sešly jsou se ze své cesty, jež je vedla vsemi, městy, doma pod rodným zas stanem – pod oteckým pod verpánem. Vzešlo hlučné sněmování 244 mezi botáckou tou lájí, každý svůj jen úřad hájí a svou chloubu povyzvání. Postaví se botka pyšná šviháckém tu na podpadku a ze šumných hlasů zmatku vynáší ta slova slyšná: „Prosím slušně pány, dámy – nechci chlubit se snad valně, stav můj, tuším, dosti chvalně bude znám i mezi vámi. Na kobercích – na parketě žiju ve vyšším jen světě, vím co slušnost je a móda, neznám, co je bláto, voda, nanejvýš, že ku rozmaru šlápu kámen trotoárů; když pak přijde nečas trošku, k posluze si vezmu drožku, a tak skví se moje líce v salonech neb v skvostném bále, vždy jen k slávě – ku pochvale jako černá krasavice!“ – Hřmotným hlasem na ta slova prála bota holínková: „Nezávidím tobě zhola – 245 však i z tebe čpí jen smola – panské tvoje postavení, stav můj přec jen výš se cení; víť se všude, proč je bota: ať se blátí, ať se sněží, ať si voda v cestách běží, ať se všechna shlukne slota: tu mé jisté, pevné kroky víc přispějí k práci, blahu, užitečnou klestíc dráhu, než tvé tatrmanské skoky. Jakou zásluhu máš asi, že tak founíš s převysoka – zrobíš leda kuří oka. Věř i já mám svoje časy, jež mi záviděti musí ty tvé salonové krásy: kyprá půda, mech měkoučký, kvítím poseté paloučky, plné barev, plné vůně, když se k hladké stezce vinou, zdaž tu takou krásou slynou ty tvé kobercové hůně? Když pak v krčmě, byť ne v PrazePraze, skočnou polku zanotují tuť si k tanci na podlaze podkovkami zataktuji!“ „Vlastně se tím zahazuji“zahazuji,“ 246 ruší další hádku vzdorně vysoké rytířské škorně – „že tu já chci mluvit s vámi plebejské vy, nízké šámy; nechci proto dlouhou řečí hlásat svoji slávu větší – zacinkám jen ostruhami!“ – Na ta slova plná pýchy potutelné taje smíchy ozve střevíček se ženský: „Odpustíte, ctný rytíři, že proti vám slova míří slabý hlásek můj panenský. Však že vašnost mysl skloní, když se střevíček malinký zableskne kdes z pod sukýnky – div že vašnost tady sobě neubrousí paty obě – taký spěch vás za ním honí; a i v prachu se tu koří rytířský vzdor vaší pýchy, a jak beránek by tichý, na kolenou nám se dvoří – div se rytíř neumoří. Ba i kdy tu šlápne maně na vás podpatek náš hladký, vzdychnete jen, nám se klaně: ‚Ach, jaký to pocit sladký!‘“sladký!‘ 247 Pročež vaše urozenost rač svou snížit povýšenost, často střevíc hebké kůže třeba sto rytířů zmůže.“ – Slyše vnadidel těch líček malý v koutku pantoflíček slabým hláskem ozývá se: „Pastorče jsem mezi vámi, nedařil mne mistr ničím, ani leskem, podkovami, ni zlatými ostruhami – a přec nade slávu vaši, výš se moje vláda vznáší mocným žezlem panovničím. Splete mužům ovšem kroky střevíc někdy útloboký – však nedlouho sláva květe: manželské ji pouto shněte. Pevnější mé vladaření, když se pod mou ženskou tíží umořené v prachu koří celé mužské pokolení!“ Tak tu dále vedou hádku botácké ty spurné roje, ještě krbce, čižmy, bačky, jiné šámy kráčí v boje, 248 že až z toho hlasů zmatku tu a tam se strhly rvačky. V tom přichází mistr Šídlo v bojuplné svoje bydlo, židák stanul blízko prahu; vzali věrtel – nebo váhu a botácké šmahem roje, jež ty kruté vedly bojeboje, odvážili – odměřili, odměřivše v pytli skryli. – Skončena jest hádka lítá. Mistr doma měď počítá – židák s pytlem se uklízí – tak zde světská sláva mizí.

Básně v knize Prvosenky: