KRVAVÉ RŮŽE.

KRVAVÉ RŮŽE. KRVAVÉ RŮŽE.
I. Krvavé růže na trnovém keři, v rozpuklém ňádru slzné krůpěje, hle povzdech větru, jenž jich lístky čeří, co sladké vůně kolem rozvěje! Tajená rána srdce v skrytu ničí a žití ráje hrotem uhnětá, však bol kdy v trní pupencem vyklíčí, vždy růží vonnou světu rozkvetá. 267 II. Tu národ klesl, onde rek krvácel, tam velké srdce velký shnětl bol, a věku vichr kde se vyburácel i popel mohyl roznes’ kol a kol. Zarostla trním vlasti líha celá, jen žalným vzdechem pěvce proroka tu tam se zaskví růže uzardělá jak rána krvavá a hluboká. – III. Bělostné ňádro jako horské sněhy, jak svadlé větve ruce svislé v klín a oko děvy plné žalné něhy se v zarosené tají řasy stín. Zavlní ňádro vzdechem, puká v žale a srdce raněné se vynoří a jak když slunce vzplane ve křišťále na bílé hrudi růže zahoří. 268 IV. Po stráni lesních růží křoví nízká, kol skaliny a pusté výmoly, zalétlo ptáče s písní do křoviska a plané růže rdí se v údolí. Ty tváře lidu bědou zuboželé – na srdci srdce vadne v náruči; i chudé líčko pozardí se vřele, když píseň sousedka mu zazvučí. V. Vyprahlá skála, slunce stále pálí a pramen v lůně jejím zrozený s vlaživým mokem v cizí spěchá dáli a rodnou matku tráví plameny. V bolestech prahnouc puklo srdce skále, jí svadlý list zející ránu skryl a když tam ptáče símě vneslo malé, keř růžový pak ránu zacelil. 269 VI. Umírá slunce, růží věnce rdící v západu na příkrov své nachy strou, noc slzavá jak žena truchlolící mohylu klene nad hrob hvězdnatou. Tak jest a bude po vše věky – nad mrtvou láskou růže zahoří a shaslé, jež tu hřály papršleky hvězdami z hrobu tmy se vynoří. VII. Růžové líčko – dítě na sirobě, na zlatě, žalu i na lidské pýše, zardělé poupě, matka dávno v hrobě, čí ret tu záři ve tvé líčko dýše? „Jen ostrý za dne dech a hněvy pána, za noci tvrdé lůžka kamení, vždyť růměncem se vždycky věnčí rána a růže trnové má znamení.“ 270 Skanula slza po uvadlé tváři v bolestném padši v ňadro zachvitu, papršlek kmitu nebes na oltáři a růže vzplály slze ve třpytu. Co růží skryto v studánce té žalu, kdož srdcem jal by jejich věnců vděk – jen méně kamení – jen méně kalu a jediný jen lásky papršlek.