II. Pod citadelou.

II.
Pod citadelou.
Nad cimbuřím Varšavské citadely se vzneslo slunce brodíc v sněhu líce; pod branami zástupy zahučely, zástupy žen, z nichž každá divá lvice. Jsouť matky těch, jež noční stráž odvlekla, jsouť sestry těch, již hrdě Polsku zovou; jak mnohá slza z očí těch již tekla, však každá z nich zas sila bolesť novou. „Ó spaste duši! Syn, můj syn!... Ó bože!“ – zavzněl teď výkřik, až to mračnem chvělo, tak krvavý, jak v hruď bys vrazil nože, tak šílený, že srdce kamenělo. „Mé dítě ztraceno!... Marie panno!..“panno!...“ štkavý teď zvolal hlas, až pláč jej zdusil; umlklo srdce bohem rozerváno, umlk i ret, když šípy bolu zkusil. 82 Však slyš!..slyš!... Jaký to žalm sem vítr zaševelí?..zaševelí?... Je klam to, sen?..sen?... Ne, ne, toť oni sami... „Bože cos Polsku!“ zní to z citadely, svatý duch míru snes se nad ženami. A jak by jedním dechem oddýchaly, pokleknou ženy spínajíce ruce: „Bože cos Polsku“Polsku,“ rtové zašeptali, a srdce matek tonou v sladké muce. V tom, když chorálem země se zachvěla, přicválá komoň s jezdcem v prostřed davu!... Ten jezdec – Konstantin! – Hněv září z čela, a hrdě, pansky vznáší pyšnou hlavu. „V pochod! Bodáky v před!“ poroučí chase. Dav pádí pryč – tam matka klesá v bolu, a „Ještě Polska nezhynula“ třase ta píseň svatá z citadely dolů. 83