Mé vlasti.

Ervín Špindler

Mé vlasti.
Vy hrobu stíny příšerné, z nichž prázdná leb zří do světa, mě neleká ten příkrov váš, na němž chudobka vykvětá. Mně nehrozí předčasná smrť, jáť s úsměvem jí v líce zřím, jen v tvůj-li posvěcený klín své mladé srdce uložím! Však nechci marně zahynout co oběť náhod neštěstí, co kratochvilný hrdina přeromantických pověstí. Pro lásku k ženě z krve mé nedám mi krupěj jedinou! Má prsa Tvá jsou, vlasti má, a ve Tvé službě zahynou! 112 Žen láska dar je rozmaru; nejsladší v době nadšení; je plápol, jehož mocný žár Tvé srdce v popel promění. Jen ryzé zlato odolá těm plamenům, jenž v ňadra dmou. Mě hrobu příkrov neleká, chci padnout, – leč za myšlenkou. Chci do Tvé svaté zemi jen složiti tělo, vlasti má, a ve Tvůj posvěcený klín pozříť sklennýma očima. Chci býti prachem, částkou Tvou, Ty půdo krví sbrocená, na níž dvou věků proklatých klekají bídná kolena. Chci, aby z krve ňader mých se vznesla pára opojná, a kojíc duši nadchnula ta srdce v tichu odbojná; 113 Chcichci, aby v prsou otravní se zahnízdili ještěři, bych smrtí moh’ zachvátit ty, kdož bohův sudbě nevěří. Jen na Tvé půdě, vlasti má, chci klesnout čestně v tmavý hrob, jen nepatrný kouteček, bez posvěcení, bez ozdob. Až v pouhý prach stlí tělo mé, v šedý se popel promění, snad na něm Čechův genius kdys slavit bude vzkříšení! 114