TI NEHODÍ SE PRO TEN SVĚT...

Jindřich Štemberka

TI NEHODÍ SE PRO TEN SVĚT...
Ti nehodí se pro ten svět, kdo cíly vyšší v své mají hlavě, v srdci svatý žár a s touhou upírají zraky k hvězdné říši! Jim zdere srdce bídy, neuznání spár, ba sami myšlénky své vyštvou proti sobě a sami srdce svoje ve krev rozderou, a nenaleznou poklidu ni v časném hrobě! Dav tupý ze hrobu je vzkřísí v pozdní době, prozkoumá s posměchem, co dali s důvěrou! Ó zřím tě, básníku, jak často znícen palem jsi dumal nad básní svou, právě skončenou, jež stála hluboko tak pod tvým ideálem! Jak měl jsi duši zklamanou a zmučenou! Ó zřím tě, sochaři, jak před výtvorem smělým vždy stojíš zklamán, vždyť ta socha kamenná je proti snům tvým jenom dílem neumělým! Co bylo myšlénkou tvou a tvým citem vřelým, to s ironií rozbere láj bezcenná... [7] Ne, není štěstí tvůrcem být! On lépe mnohem ví nežli druzí, co mu schází k umění, ne, není štěstí býti stvořitelem – bohem, jenž na svůj svět se dívá v tichém mlčení! Je lépe oddat’ se svým citům, svému snění a v ňádru pouze nositi svůj vnitřní svět, než vydati ho všedním očím k potupení a z číše, z které tvůrčí nadšení se pění, pít’ nektar sladký, ale stokrát trpčí jed! 8