MÁ CESTA.

MÁ CESTA.
Být’ nespoutaným ptákem, se směle za myšlénkou nést’, být’ volným bouřlivákem, zřít’, jak loď potopena jest, jak věže vln se kácí, a čekat’, bouří nezmořen, až vichr doburácí a ztichne zemdlen, pokořen! Jít’ do lesů, pít’ vůni a v kyprém mechu sladce spát’, zřít’ v modrojasnou tůni a stesky své dát’ větrům v chvat, jen snům svým oddat’ nitro a milovati bez mezí, ať večer je neb jitro, se vzdáti lásce vítězi! A nechat’ toho shonu za řády, křesly, oslavou, i moderního stonu a zhrdat’ sképsí nezdravou, 9 jít’ ve svém vlastním směru, svůj sledovati ideál – ba, nerozumím věru, proč člověk sám si křídlapouta dal, proč meze určil, hráze si asketickým výrokem, proč lidstvo na své dráze se vlastním stalo otrokem, proč přistřihlo si křídla, v řád sevřelo se upjatý, a lásky, krásy zřídla si kalí sképsí, dogmaty! 10