U MOHYLY BÁSNÍKOVY.

Jindřich Štemberka

U MOHYLY BÁSNÍKOVY.
Když v krajinu se vznáší večer snivý a mlha halí město, lesy, nivy, rád zajdu v park si tichý, poëtický. Má duše zadumá se těžce vždycky, když u mohyly básníkovy stanu, již kryje zvolna mechu šedý háv, a vidím, maje litostí hruď zdránu, jak lhostejně kol spěje všední dav! Tý’sTy’s, básníku, dal srdce svoje lidu a svému národu byl’s hvězdou vůdčí, ty’s mírnil výkřiky a hlad a bídu, a nikdo nad tebe přec nebyl chudší! Sám zapomenuv sebe, lásky plamen jsi vznítil ve své duši vznešené, však lidé, jejichž srdce byla kámen, sem dali ti zas jen kus kamene! A myšlénky tvé velké, obětavé teď v plísni lhostejnosti práchnivějí – lid otupělým je k tvé lásce žhavé, jak často jsi ho zíral v beznaději! Co’s trpěl, oddán práci celé žití, co slz tvé oči snivé vylily, to nikdo, nikdo asi nepocítí z těch, kteří kráčí kol tvé mohyly!... 11 Však přece! Z davu, který tebe nezná a všedně mluví o památce tvojí, se někdo přece vnoří v říši hvězdna a pokochá se ve kastalském zdroji, kde’s hvězdy vznítil, odkud ssál jsi krásu – a marný bude proti němu vztek, on bude slavit’ nad peřejí času přec triumf lásky, práce, myšlének! 12