MÉ PÍSNĚ.

MÉ PÍSNĚ.
Vím, řekne mnohý: „Smutná jeho píseň! Jej zoufalosť snad sklála předčasná, že všude vidí tmu a krve tříseň... Vším vinna jest as láska nešťastná!“ A jiný zase: „Jeho duše tmavá jest jako pustá chodba klášterní; je mystik to.“ – A kritika dí zdravá: „Toť choré dítě doby moderní.“ Však nikdo netuší, jak záhy padla mi slza mladých snů mých do kvítí, a nedůvěra do srdce se vkradla, že musil jsem, co pěju, prožíti! Já nelkám po spůsobu pessimisty, jenž oklamán byl v touze vášnivé a rozerván zří všude žluté listy – čím pláči já, to vše je pravdivé! Tím trpí žebrák, nahý v noci tmavé když smutně bloudí temnou ulicí, tím trpí sirotek, jenž v touze žhavé si vzpomíná na matku – světici, 14 tím trpí dítě, které boso, v hladu zří smutně na paláce nádherné, tím úpí muž, jenž v zimním, mrazném chladu,chladu se vzpírá marně bídě příšerné... Já nečekal jsem mnoha v žití květů, já neměl utopických illusí a nehledal jsem vidin v zbožném vznětu – já životu zřel ve tvář bez hrůzy a přál si jen, bych přece aspoň jednou měl, co bych jedl, tichý pokojík... Však doba ta je dosud nedohlednou, a beznadějný je mé prosby vzlyk. Já jako na sta jiných bez soucitu se budu vléci žitím k hrobu snad a s němou prosbou zírat’ ku blankytu a trpět mráz a samotu a hlad! 15