ČLOVĚK.

ČLOVĚK.
Měl malý domek v tišině a vedle kousek zahrádky, a k tomu děcko, ženušku – ba, všecko jako z pohádky! Řek’ ženě: „V loubí zahrádky, kde voní růže, jasmíny, tam budou plynout’ příjemně večerní tiché hodiny.hodiny.“ Než jaro přišlo poznova, než zkvetly lístky poupěte, již roztomilá zahrádka se změnila v hrob dítěte. Tu večer oba sedali, a v očích plál jim slzí skvost, a jediná jich útěcha byl pohled v blahou minulosť. Než přišlo jaro po třetí, i mladá žena zemřela, a vedle hrobu dítěte se nad ní země zavřela. 16 I pravil člověk nešťastný, když smutek pil mu z hrudi krev: „ještěJeště tu zbývá místečka tak asi pro mne pro rakev!...“ * * * Tak hledíme my v život s nadějí, když mladou duší sny se zachvějí. Když růžová pak žití zbledne zář a život zjeví nám svou pravou tvář, když všecky naděje los pokácí a srdce opuštěno krvácí, pak sotva najdem’ mdlí a zklamaní si malý koutek pro hrob k zmírání!... 17