HORSKÉ LESY.

Jindřich Štemberka

HORSKÉ LESY.
Mám horské lesy rád, jež pryskyřicí voní a velkolepě dýší hymnou tajemnou, kde sosen stinná klenba sluneční žár cloní, a ševel, šum a ptačí zpěv zní nade mnou! Mám rád ta stinná zátiší, ty tajné stezky, kde světlý paprsek se zadumčivě chví, kam nosí samotář své myšlénky a stesky, a šťastní milenci svá sladká tajemství. Však vyhýbám se oné cestě, kudy chudí jdou smutně do lesa si sbírat’ topiva; ty zraky jejich zasmušilé v srdci studí, a tvář jich je tak bleda a tak truchliva!... Tu žehnám horským lesům, že jim dají dříví, a pasekám, že dětem dají maliny, za zdravý lesní vzduch i ptačí hlahol tklivý, jenž dá jim zapomnít’ na úděl chudiny. Tak nerad vždy se s vámi loučím, horské lesy, když mám se do pochmurných ulic ubírat’, ty skrýše opustit a stezky, skalné tesy a zřít’ kol sebe poësii umírat’! 27