VE ŽNÍCH.

Jindřich Štemberka

VE ŽNÍCH.
Mám rád ten čas, kdy žloutnou žita v kraji a plný klas se tíhou k zemi sklání, kdy sedlák rozhlíží se po svém panství a potěšen zří boží požehnání, a pak se vrací – čelo vyjasněno: „Jsou zrna tvrda. Zítra začnem’, ženo!“ Jsou krásná jitra v čas ten, plná ruchu... To člověk vstává s nadějí a klidem, když slyší tepot kos a znění srpů, ten hovor, rozpředší se mezi lidem, jenž vhodné místo, kde by začal, hledá, až končí vše hlas: „Jmenem Páně, teda!“ Všem planou zraky, bohatým i chudým, stesk utichá a naděje se šíří, že bude hojná úroda, jež bídu i hlad a utrpení chudých smíří – – kde ticho bylo dřív a mrtvá tíseň, tam jásot zaznívá a smích a píseň. Rád bloudím v čas ten na požatých polích, když teplá noc se snese do krajiny, když vlhká vůně žita vstoupá vzhůru a přes pole a stráně táhnou stíny a ve vsi všecko spí... Tu vidím pouze, jak konec je vší bídy a vší nouze. 28