SOUSEDÉ.

Jindřich Štemberka

SOUSEDÉ.
Byl překrásný čas. Slunce plálo žhavě, ni mráčku na nebi – nu ke žním právě to doba vhodná. Každý měl se k tomu, by obilíčko svoje dostal domů, dřív nežli pěkné počasí se změní. A soused Brzák v trapném přemýšlení dlel churav na loži. „Kéž, bože, mohu já žati též!“ tak vzdýchal, na svou nohu se při tom dívaje, a čelo chmuřil. – To nedávno vám ve vsi požár zuřil, on pomáhá svým bližním vynášeti a trmácí se, potí, v tom trám sletí mu na nohu, div nezlámal ji rázem, a Brzák s výkřikem kles’, chuďas, na zem. A přišly žně! Měl políčka kus malý a žito na něm. Plné klasy zrály, tak krásně bylo a on nemoh’ žati! Měl jen ten kousek pole na souvrati, den co den chodil na políčko chudé a těšil se: „Nu, dobře sypat’ bude, jsou klasy veliky a zrna těžká!“ Teď na svém loži bezúčinně mešká, je lidí málo, všichni zaměstnáni, a ostatně on na mzdu nemá ani – – Byl večer. Sekáč Vávra přišel k němu, sed’ soucitně si k druhu ztrápenému 29 a těšil ho a ptal se, jak se vede. Však jemu sesmutnělo líce bledé a horká slza ukápla mu s řasy... On chvatně stírá ji a naříká si, že neví, jak s ním jenom bude dále, že obilíčko jest už dávno zralé, že všichni domů dostati je mohou, a on jen, chudák, s nešťastnou svou nohou se trápí zde. – „No, nenaříkej, brachu, ňák bude přece – jenom neměj strachu!“,strachu!“ tak Vávra těší ho, mdlý denní prací, a domů pro kosu se hbitě vrací. Sek’ po celou noc žito Brzákovo a ve dne cizí zas, a v noci v novo se do práce dal, až byl hotov s dílem, a v neděli pak ráno v spěchu čilém vše svázal ve snopy a odnes’ s pole... „Nu, zaplať Pánbůh, Brzákova role je sklízena už!“ Pousmál se k tomu, nic neřekl a šel si sdřímnout’ domů. 30

Básně v knize Mladé peruti: