DRVOŠTĚP.

DRVOŠTĚP.
Šumot listí, zpěvný jásot ptáka, tiché šero – vše mne těší, láká. Oddychněte, prsa sevřená! Pryč s tou tísní, jež mi ňádro uží, prchni, pochybo, má věčná druži, v hruď mou, volnosti, vstup, vznešená; Nač ta tíseň utajených bájí, nač ty svadlé květy v žití máji, nač ty drsné pochyb okovy? Nač vše problémy a suché věty, nač ty žáry, rozčilení, vzněty, příšer fantomy tam za rovy? Chci být’ volným! Chci pět’, smát’ se, jásat’, předsudky a tíseň s duše střásat’, odvrhnouti temná dogmata! Chci mít’ úsměv, dokud mládí kvete; uchvať upomínky, černá Lethe, chci mít’ záři, kvítí, poupata! Tak sám s sebou vedu boj a lesem kráčím s bolem neznámým a plesem, dítě choré doby moderní; slunce v rudé záři v dol se chýlí, padá za hory jak za mohyly – Žehnán buď, ó klide večerní! 35 Rány z blízka! – Drvoštěp to prací znaven velikána k zemi kácí a pak sedá na kmen zřícený; prsa jeho, mocně rozechvěnározechvěná, oddechují těžce, a ret sténá, pot mu kane v květné lupeny. Smutný obraz! Chudý úděl žití! Z rána, dříve nežli slunce svítí, i když večer sklání zlatý vlas, mocně do dubových kmenů tepe, kácí velikány velkolepé – stále, dnes i zítra, za rok zas! Chudý úděl! A přec – tak já tuším – jsem já spjat jhem neskonale prudčím, se mnou jiných lidí tisíce! Co nám platny vědy, historie, temná tušení a poësie, znalosť země, hvězd a měsíce? Co nám platny tužby do daleka, přemýšlení, co nás kdysi čeká, co je bohem a co věčností? Sami sobě záhadou jsme stále, u kolébky stojíme – nic dále! – chceme k hvězdám a jdem’ všedností! Šťastnější ten člověk při své práci! Nezná světobolu, resignací, vlasti pád jej sotva rozhárá; 36 říše klesají a nové rostou, to vše nerozdírá duši prostou, on se o dějiny nestará. Nepřemýšlí, kde a jak bůh vládne, nerozbírá dogma přezáhadné, nečte rozervaných poëtů; za soumraku v tiši lesa prodlí, zírá k hvězdám, k nebesům se modlí, žije bez trudu a bez vzletu, s rodinou se o výdělek dělí. A tak žije stále, po věk celý, a tak skončí i den poslední, co my plni nadšení a citu hlásáme všem pravdu, humanitu, čekáme věk, kdy se rozední... Teď vstal. Sekeru vzal na ramena, kráčí přes les, lada zamlžená, kde ho čeká žena, dětí shon, jež ho zulíbají, až se vrátí... A mne cosi jako lítosť chvátí, proč též, bože, nejsem tím, čím on?!..on?!... 37