STRÝČEK ŘEHOŘ.

Jindřich Štemberka

STRÝČEK ŘEHOŘ.
Dneska ráno potkal jsem ho před kostelem. Kráčel pomaloučku s nahrbeným tělem, holí pomáhaje nohám slabým trochu. „Jak čas plyne!“ pravím k sobě. „Inu, hochu, na jiných to poznáváme nejlíp’ právě.“ Ruce se mu třásly a na jeho hlavě řídký vlas se bělel, jako mléko bílý, ale oči jeho jako kdysi čily pohlížely kolem, všeho všimly sobě. Tu mne zpozoroval, a již ruce obě k tisknutí mi dával. „Pěkně vítám z Prahy! Tak jste zas nás přišel spatřit’, pane drahý? Ještě jednou vítám vás! Ba hezké je to od vás, že vždy přijedete na to léto. Jak jste zmužněl v Praze! svědčí Vám tam věru! Ještě bez ženy? – No, mnohá matka dceru vám už chystá, ne-li v Praze, tož zde doma!“ Tu se trochu odmlčel, a jeho rtoma úsměv zachvěl, v čele zjasnily se vrásky. – Znalť on, čtverák, předmět domácí mé lásky. – Jinam hned řeč sunu, v šťastné doby mládí. „Ach, jak po letech se navracíme rádi v ona místa, kde jsme pod matčinou péčí, jež nás chránila od nehod, nebezpečí, prožili věk nejkrásnější! Víte, strýčku, jak jsme chodili k vám pro meč, pro šavličku, jinou smrtící zbraň, prapory a čáky a pak udatně si hráli na vojáky?“ – 40 Robilť strýček Řehoř všeho druhu hračky pro vši mládež z okolí. Ba, často plačky přiběhl jsem k němu v nevýslovné muce s prázdnou kapsičkou a bez krejcaru v ruce, by mi zrobil čáku – vyprávěl mu s želem, bez ní že já nemohu být’ velitelem! Ó jak těšil, mírnil nářky mé a vzlyky, ó jak uměl stišit’ bol můj převeliký! Čáku zrobil. Jak se na ni ruka třásla! Matka za to trochu mléka nebo másla dávala mu pak, neb k obědu ho zvala. A my kluci byli o něm samá chvála! „Viďte, byli jsme to tenkrát darebáci! měl jste s námi potíž, měl jste s námi práci! Teď se hrám i hračkám smějem, tenkrát ale bez nich byli bychom bídní neskonale!...“ – „Inu, časy mění se, to pravda svatá. Myslíte však, že jsme než ta pacholata mnohem lepší? – Nejsme, nejsme, pane milý! Hračky zůstaly a jen se pozměnily. Čet’ jsem od vás v novinách, už nevím kterých, nedávno cos o bolestech tisícerých, o snech, fantasiích, neurčité touze. Nezlobte se, však jsou to též hračky pouze; časem poznáte to. – No tak s bohem, pane! Přijďte pobyt také k nám! My malované to sic nemáme, než spatříme vás rádi.“ Pomalu jde cestou, s každým zadovádí, každého si všímne... A já v zamyšlení probírám ta léta mladistvého snění. 41

Básně v knize Mladé peruti: