SETKÁNÍ V LESE.

SETKÁNISETKÁNÍ V LESE.
Po dlouhém čase, prosaickém boji, jsem do rodiště svého zavítal a v klidu lesa, zádumčivé chvoji jsem o mládí a lásce přemítal. Vzduch chvěl se, slunko plálo v ranní páře, pták zbožnou modlitbu pěl ve křoví, byl všude sváteční klid, úsměv, záře... Já bezděky jsem svrhl okovy a myslil jsem, jak před mnohými lety zde čet’ jsem básně s duší šlechetnoušlechetnou, a dumal jsem, jak brzy vadnou květy, jak brzy ptáci od nás odlétnou, jak brzy s duše střásáme sny mládí a hervickyheroicky ženeme se v boj – a pak se v mladosť zamyslíme rádi, v ten stálý ruch a cit a nepokoj! Kde je ta duše, kde to dítě smavé, jež zbožně poslouchalo slova má, když vykládal jsem děje vlasti lkavé, jež spjatýma prosilo ručkama, bych novou báseň předčítal mu zase, bych s novou knihou zítra přispěchal, jež stkoucístkvoucí slzy mělo v snivé řase, když jeden den jsem četbu vynechal?!... 45 Zda zachovalo svoje sny a dumy, zda dále v básních kochá se a sní, zda večer těší ji, když stromy šumí, zpěv ptáků z jitra, když se rozední? Či oklamal ji život, urval víru a drsně strhal zářné vidiny? Snad pozbyla svých tužeb, snův i míru, a z květukvětů nezůstal ni jediný? Snad jako já teď nad zavřeným hrobem své srdce lásce, citu zavírá, snad bolesť rozdrala je tvrdým zobem, snad před ní sprahlá poušť se prostírá? Já ztratil vše to, žiju s resignací, a bůh ví, proč se třesu obavou, že ona též snad všecko se mnou ztrácí, že osud temný jest jí nad hlavou!... Slyš – kroky! Mech se chvěje pod kročeji, a větev na stranu se uklání. Můj bože, proč se těším, proč se chvěji? Proč přeji si to divné setkání? Hle, klobouček se objevil, teď vlasy, pod nimi září dvojí drahokam, žár očí nevinných, pln tiché krásy – a již se vracím v mládí svého chrám. A tisknu drahé dítě ku své hrudi a líbám oči, čílko růměnné, slasť podivná se v mrtvém srdci budí a v prsou klíčí štěstí bezjmenné. 46 Tu cítím, že zas mládnu, věřím znova, mou duší víří city záhadné – ó pojď, ó pojď, má duše, slyš má slova, ať na tvých prsou srdce omládne! Ó lásko, vstup v mé srdce, svatyň čistou, jsem dost mlád, bych moh’ opět milovat, a cítím, že jsem dosti optimistou, bych trpké myšlénky moh’ pochovat! Jsme spaseni! Ač jdeme k hrobu, stárnem, přec máme blahověstnou nauku, že láska vodí nás tím žití parnem a dává omládnutí záruku! 47