PODZIMNÍ PROCHÁZKA.

Jindřich Štemberka

PODZIMNÍ PROCHÁZKA.
Teskno doma, smutek v duši padá, hruď je stísněna a dech se krátí. Ven, ó ven vzleť, duše moje mladá, vidět lesy, lučiny a lada – Doma zoufalosť mi duši chvátí!... Proč jsem vyšel? Všude chlad a hroby, žluté listí padá zvolna dolů... zvadly květy, jara čarné zdoby, ve přírodě smrt si stánek robí. Vzdej sese, duše, vzdej se svému bolu! – Proč jsem žíti chtěl? Proč ze zátiší, kde mne matka líbala, jsem spěchal, abych ke rtům přihnul žití číši, viděl květy, povznesl se k výši? Ach, své illuse jsem doma nechal! Nazpět! Domů! Do náručí matce! Zde chlad a mráz, zde smrt si lůžko stele. Oklamal mne v tužbách život – zrádce. – K matce! K ní, k ní! Tam se žije sladce, její srdce vždycky je tak vřelé! 53