OPOZDĚNÝ PTÁK.

Jindřich Štemberka

OPOZDĚNÝ PTÁK.
Sněží... Sněžné slzy kanou, kanou na matičku zemi uplakanou. Pusto dole, pusto pod oblaky, všude sněžné mraky, mraky, mraky. Všude ticho... Občas v pole holá chladný vítr úpěnlivě volá. Nikde tvora. V tom jsem spatřil ptáče; vzduch jím zmítá – namáhá se, pláče. Marno všecko! Nedaleko lesa zmořeno jsouc ztuhlé na zem’ klesá. Chtělo spěti za milými druhy, peruti mu spoutal vichor tuhý. K moři chtělo letět, do daleka – tady ve sněhu ho hrůbek čeká. Mnohý poslouchal ho v lesním šeru, když se zpívat jalo v podvečeru, 58 nyní kolemjdoucí chladně zírázírá, jak tu při silnici bídně zmírá... Zmítá sebou... Zmítej! Marno všecko; nanejvýš tě zdvihne jdoucí děcko, na studená prsa tobě dýchne, pak se zachvěješ a – bolest ztichne! 59